ZASE ZÁPAD VS. VÝCHOD?

Češi se musí rozhodnout, jak se postaví k polské cestě Střední Evropa přestala existovat, je tu opět zase jen Východ a Západ. Tak by se dal přeneseně shrnout názor některých západních analytiků a komentátorů. Maďarsko a Polsko (a v menší míře Slovensko) objevují kouzlo konzervativních autoritativních států a přijímají kroky, které omezují nezávislá média či justici. A i když situace u našich sousedů není černobílá, po mnoha letech stojí Česko opět před otázkou: kam chceme patřit?

Mluvte nám do toho

Pohled do západních médií není pro obyvatele našeho regionu vůbec příjemný. Chvílemi to vypadá, jako bychom podle našich západních přátel nikdy ke svobodnému světu nepatřili a posledních pětadvacet let byla jen anomálie, podivná pauza, kdy jsme si vyzkoušeli svobodu, ale chce se nám zase zpátky, do pokojné nesvobody, kde jsou u moci politici, kteří umějí zastavit čas a zařídit nehybnost, jejíž konec oslavoval těsně před pádem komunismu esejista a disident Milan Šimečka.

Former Polish prime minister and current president of the European Council Donald Tusk with Hungarian prime minister Viktor Orbán in Brussels, 2012. Photo: Maciej Smiarowski/KPRM. Source:Flickr

Jsme opravdu odsouzeni neumět žít svobodně, jak si myslí část zápaďanů? Vydali se Maďaři a nyní i Poláci cestou totality? A proč se zápaďané tak rozčilují, když si ve Francii málem zvolili Marine Le Penovou a v mnoha zemích jsou na vzestupu různí extremisté? Uplatňují na nás dvojí metr?

Faktem zůstává, že v Maďarsku je dnes autoritativní stát, kde hlavní politická síla nezavírá oponenty do vězení, nicméně nastavila pravidla i státní aparát tak, že celou zemi kontroluje jedno politické uskupení.

I nadále zůstává možnost ho svrhnout ve volbách, ale jak volební pravidla, tak vlastnictví médií, kontrola justice a finanční možnosti vládních politiků šanci opozice na úspěch téměř vylučují. A vše začalo tím, když jedna strana získala většinu v parlamentu.

A v Polsku se to opakuje. Nejdříve nadpoloviční většina ve sněmovně a pak se během hodin v parlamentu mění zákony omezující nezávislost médií či justice, aby vláda nebyla pod kontrolou veřejnosti a institucí.

A tady jsme u toho, proč se Západ tak děsí toho, co se děje na Východě.

Každá země ví, že už v příštích volbách může vyhrát politik, za kterého se bude polovina společnosti stydět. Jen výjimečně proto národní či evropští politici komentují výsledky hlasování v jiných zemích.

Víme to ze své zkušenosti: když vyhrál velmi antievropský Václav Klaus prezidentské volby, téměř nikdo to neřešil, stejně jako nikdo nemluvil o bezprecedentním střetu zájmů Andreje Babiše.

V kuloárech pochopitelně reakce slyšíte, ale nahlas se to neříká. Je to věc každé země a po příštích volbách může vše být jinak.

Zcela něco jiného však je, když vítězové voleb začnou měnit pravidla tak, aby u té moci zůstali navždy.

Kulturní revoluce

Každá země, která žádá o vstup do Evropské unie, musí splnit řadu kritérií. Nejde jen o ekonomická čísla, ale především o systémovou kondici.

Kandidátská země musí mít všechny aspekty demokratické společnosti, a mezi tyto aspekty patří mimo jiné nezávislost justice, médií, garance lidských práv, pluralitní volební systém apod.

Všichni, tedy i Poláci, Maďaři nebo my, jsme věděli, do čeho jdeme. Proto je polské překvapení, že se Evropská komise zajímá o kvalitu tamní demokracie, naprosto nedůvěryhodné.

Unijní pravidla nemají zlehčovat či ztěžovat vládnutí zvolených kabinetů, mají garantovat veřejnosti dodržování demokratických pravidel. Že zvolení nebo odvolání vlád nebude za vlády jedněch bezproblémové, ale za druhých už téměř nemožné.

Kdyby v Polsku proběhlo referendum: Přejete si změnu poměrů za těchto podmínek, byla by to jiná věc. Vládnoucí Právo a spravedlnost však kulturní a politickou revoluci neslibovalo.

Před evropskými institucemi leží nepříjemný úkol. Jak dát Polsku jasně najevo, že pravidla se musí dodržovat, ale nezahnat ho přitom do kouta?

Rozhodně dobrou cestu nezvolil předseda Evropského parlamentu Martin Schulz, když prohlásil: “To, co se tam děje, má charakter státního převratu a je to dramatické.”

I kdyby to byla pravda, tohle nemá šéf tak významné instituce říkat. Šťastná slova nepoužil ani jinak skvělý komentátor Financial Times Wolfgang Münchau, když pro časopis Der Spiegel napsal: “Jsem přesvědčen, že rozšíření EU směrem na východ bylo ve zpětném pohledu velkou chybou.”

I když se na kritice postupu současné vlády shodneme, je třeba říct, že Poláci posledních osm let dřeli v Unii jako koně (mnohdy i za nás). Tak rychle je vše zapomenuto?

Nelehké otázky

To, co se děje ve Varšavě, je velký malér. A jak vidno, postihuje to i nás, protože jsme se skoro přes noc znovu ocitli v kolonce “východní Evropa”.

Důvodem může být to, že z regionu Visegrádu téměř nezaznívá kritický hlas k tomu, co se u našeho souseda děje. Působí to pak, že takové praktiky jsou pro nás normální. A to je chyba jak kvůli našemu vztahu k Západu, tak ale i k Východu.

Ti Poláci, kteří jsou zastánci liberální demokracie a momentálně čelí tlaku své vlády, by měli slyšet, že v nás mají partnery. Že jsme citliví vůči jejich obavám, že je svoboda v ohrožení.

A naopak polská vláda by měla slyšet, že tu nejde o spor Západ vs. Východ, ale o přístup liberální demokracie vs. autoritativní režim. A že jejich odkazy na Německo coby nacistický stát Polsko jedině ztrapňují.

Je to i příležitost pro naši diplomacii být Evropě jednou k něčemu. Všechny velké krize za nás řešili Němci, Francouzi či Britové, tady máme šanci přijít s vlastní aktivitou.

Češi a Poláci mají výborné vztahy, těžko nás tedy budou podezřívat, že máme nějaké postranní úmysly, když dáme chytrým způsobem najevo, že vláda nevyrazila dobrou cestou.

A když nic jiného, můžeme aspoň polské vládě jasně říct: Tudy se s vámi nevydáme. Máme přece vlastní neblahou zkušenost z dob opoziční smlouvy, kdy se politici rovněž pokusili změnit pravidla hry tak, aby už zůstali navždy u moci.

Klidné časy pro Českou republiku skončily a je třeba mít velmi aktivní zahraniční politiku. Stojí před námi zejména tyto nelehké úkoly:

1) Evropské dějiny ukazují, že většina změn v našem regionu vycházela ze zlomových událostí v Německu. To je dnes náš nejbližší spojenec. Jak mu tedy ve vlastním zájmu pomůžeme s uprchlickou krizí?

2) Moskva je stále agresivnější hráč na naší scéně. Jakmile se v dějinách nějaká mocnost zakousla do cizího území, chtěla víc. Jak posílíme českou obranu a přesvědčíme Evropu, aby udělala to samé?

3) Tři země Visegrádu ze čtyř vykazují dramatický nárůst nacionalismu, xenofobie a autoritářských přístupů. Jak ukážeme západním partnerům, že do tohoto spolku nepatříme, a jak se pokusíme situaci na Východě zlepšit?

4) Hrozí, že se Velká Británie v referendu rozhodne pro vystoupení z Unie. Co uděláme pro to, aby se tak nestalo, protože má intelektuální, obchodní, ale i vojenské kapacity, které sjednocený kontinent potřebuje? Když se to nepodaří, jak zareagujeme?