Vražda straší ve věži

Pár týdnů po promoci na Ohijské státní univerzitě jsem seděl v pracovně Petera Taylora. Byl to vítěz prestižní O’Harovy ceny z předchozího roku, a tak ve mně i po dvou semestrech, které jsem strávil v jeho semináři tvůrčího psaní, budil posvátnou hrůzu. Skoro jsem mu ani nevěřil všechny ty úžasné věci, které mi říkal o mé poslední povídce. Potom ale pravil, že svoji největší výzvu mám teprve před sebou. Jako všichni začínající autoři si musím najít materiál, téma, které se stane mým vlastním.

Už jsem věděl, o čem chci psát. Slavný případ Sheppardovy vraždy, kterým se později inspiroval celý televizní seriál a podle něhož byl natočen film “Uprchlík”, se odehrál přímo v mém rodném městě Bay Village v Ohiu. Došlo k němu 4. července 1954, krátce poté, co jsem ukončil desátou třídu gymnázia. Znal jsem všechny důležité postavy a hlavní aktér příběhu, Dr. Sam Sheppard, byl mým osobním lékařem. V letech, kdy jsem morálně dozrával, jsem nabyl přesvědčení, že rozsudek nad ním byl vynesen nikoli na základě hmatatelných důkazů, nýbrž hlavně proto, že noviny Cleveland Press proti němu bezprostředně po vraždě jeho ženy Marylin zahájily štvavou kampaň a v průběhu procesu na něj neustále útočily. (Ostatně Sheppardův případ se stal mezníkem v dějinách práva mimo jiné i proto, že určil pravidla, jimiž se musí řídit média, pokud chtějí psát o osobách podezřelých z vraždy).

Kromě toho dva moji spolužáci chodili k Sheppardovým pravidelně hlídat jejich syna Sama mladšího a mohli mi poskytnout svědectví o tom, jak soužití manželského páru vypadalo. U soudu byly Sheppardovy vztahy k manželce označeny jako problematické a jeho situace se ještě zhoršila, když Susan Hayesová, bývalá zdravotní sestra z nemocnice, kterou Sheppard společně se svým bratrem v Bay Village vedl, pomstychtivě dosvědčila, že měla s obžalovaným vášnivý poměr a že jí věrolomně slíbil, že odejde od manželky a ožení se s ní.

Velmi pozoruhodná byla také skutečnost, že poté co jeho ženu zavraždila neznámá osoba, kterou popsal jako “útočníka s rozcuchanými vlasy”, Sheppard nezavolal na policii, jak by se patřilo, nýbrž starostovi městečka. Když potom konečně promluvil i s policií, sdělil jí, že v předvečer 4. července usnul v přízemí na gauči, protože byl unavený po komplikované operaci, kterou toho dne prováděl. Uprostřed noci ho probudily šoupavé zvuky přicházející z hlavní ložnice v prvním patře, kde spala jeho manželka. Vyrazil tam, aby zjistil, co se děje, a spatřil nezřetelnou postavu, která do jeho ženy tloukla jakýmsi blíže neurčeným předmětem. Pokusil se jí v tom zabránit, ale vzápětí byl sražen k zemi. Když se vzpamatoval a zjistil, že jeho manželka je mrtvá, podíval se z okna a spatřil, jak útočník prchá podél Erijského jezera, na jehož břehu dům stál. Hned se pustil za ním. Dohonil ho a znovu spolu zápasili na pláži, načež byl Sheppard opět přemožen a napůl v bezvědomí a s těžkým pohmožděním krční páteře zůstal ležet těsně u vody.

Sheppardova výpověď působila velmi nepřesvědčivě a navíc zde hrála roli skutečnost, že nejprve zavolal starostovi a teprve potom na policii. Deník Cleveland Press od počátku tvrdil, že zranění šíje si podezřelý schválně přivodil sám, že Sheppardova rodina se snaží případ ututlat a samotného Shepparda chrání před zatčením jedině jeho privilegované profesní a společenské postavení. Místní policejní náčelník naznal, že na případ sám nestačí, a pozval si na pomoc policisty z Clevelandu, ale v době, kdy přijeli, byly všechny stopy na místě činu prakticky zničeny. Nikdy nebyla nalezena vražedná zbraň a ani nebylo určeno, o jaký předmět by se mohlo jednat. Otisků prstů našli spoustu, ale Sheppardovy v klíčových místech žádné nebyly. Teprve po letech, když už byl Sheppard dávno odsouzen, vyšlo najevo, jak zásadní informace policie před jeho obhájci zatajila. Mezi nejvýznamnější patřila skutečnost, že z krvavých cákanců na zdi v dotyčné místnosti byly odebrány vzorky krve, jejíž skupina se neshodovala se Samovou ani s Marilyninou; dále že soudě podle úhlů, z nichž byly zasazeny smrtící údery, byl vrah pravděpodobně levák (Sheppard byl přitom pravák); a konečně že podle množství ran, jež Marilyn utrpěla, nebyl vrah zřejmě žádný silák, možná použil nějakou zcela neadekvátní zbraň, například malý svícen nebo ozdobu z kapoty auta, a také to mohla být žena.

Na druhou stranu tělesně velmi zdatný Sheppard ve své výpovědi tvrdil, že zabiják byl dost silný na to, aby ho v průběhu událostí hned dvakrát přemohl.

Sám jsem si na základě těchto protiřečících si a neověřitelných skutečností vytvořil k Sheppardovu případu vlastní teorii. Jakkoli jsem však měl k dispozici celé stránky poznámek a po skončení studií jsem byl dychtivý pustit se do vysněného románu, brzy jsem si uvědomil, že v jedné zásadní věci dosud nemám jasno. Kdo bude můj příběh vyprávět? Robert Penn Warren vyřešil tento problém ve Všech králových mužích tím způsobem, že vytvořil Jacka Burdena, jakéhosi všudypřítomného svědka Warrenovy fiktivní verze vzestupu a pádu louisianského guvernéra Hueye Longa. V jednadvaceti letech jsem však neměl dost zkušeností na to, abych mohl svůj hlas propůjčit postavě tak světaznalé, jako byl Burden. Moje neschopnost dosáhnout jakéhokoli pokroku a naplnit své ambice mě nakonec frustrovala tak dalece, že jsem si začal klást otázku, proč se vlastně na Sheppardův případ tolik fixuji, samozřejmě pomineme-li skutečnost, že k němu došlo přímo v mém rodném městě.

Potom jsem svoji touhu napsat Velký americký román na čas uložil k ledu a vrátil se tam, kde jsem dosud dosáhl svých jediných úspěchů – k psaní povídek. Tu mne však znepokojilo zjištění, že vlastně vůbec nejsem posedlý Sheppardovým případem. Můj mozek se zjevně upínal na téma vraždy jako takové. Moje první publikovaná povídka byla příběhem plachého mladíka, který nedopatřením uškrtí svoji dívku, a tím v sobě objeví nekrofilní pudy. Brzy poté jsem napsal poměrně úspěšnou novelu o potyčce na nakládací rampě, která vyústí v smrt jednoho z účastníků, přičemž z pohledu vypravěče některé skutečnosti nasvědčují tomu, že se jednalo o vraždu. A když moje třetí povídka začala přerůstat v román o chlapci, který se v průběhu dospívání promění v sériového vraha mladých dívek, bylo na čase, abych se nad sebou trochu zamyslel.

Co to se mnou bylo, že mé tvůrčí puzení vždy neodvratně směřovalo k tématu vraždy? Ovšem, vzpomněl jsem si, že vůbec první příběh, který ve mně literárně rezonoval, byla holmesovská novela Studie v šarlatové, a vždy jsem měl v oblibě kriminalistické časopisy a knihy popisující reálné zločiny. Také mě beze sporu ovlivnily různé podivné události, k nimž došlo v době mého dětství přímo v naší čtvrti. Žena, kterou nalezli udušenou v garáži; seděla tam ve svém Studebakeru s nastartovaným motorem a na klíně měla tácek s nedojedenou porcí smaženého kuřete. Předsedkyně místního dámského klubu, jejíž auto zůstalo stát na železničním přejezdu, zrovna když vezla domů jinou členku klubu, což vedlo ke spekulacím, že spolu měly poměr a domluvily se na společné sebevraždě. Bratr jednoho mého kamaráda, který si zlomil vaz, když si hrál na honěnou v rozestavěném domě a spadl (nebo byl strčen jiným chlapcem, jak se říkalo) do nezabezpečené šachty v prvním patře.

A samozřejmě, dosud jsem dokázal vyjmenovat všechny ty kruté chlapce a obávané učitele, o jejichž smrti jsem snil snad ještě v mateřské školce.

Mezitím se Sam Sheppard znovu ocitl ve středu pozornosti. V roce 1966, poté co si odseděl více než deset let ve vězení, dosáhl obnovení procesu a byl zproštěn viny. Jakoukoli naději, že bych mohl svůj román vzkřísit, však zadusila skutečnost, že Sheppardův právník F. Lee Bailey ve své úvodní řeči prohlásil, že během soudu odhalí skutečného vraha Marilyn Sheppardové, a okresní koroner Sam Gerber v podobném duchu slíbil, že předloží kopii vražedné zbraně. Ani jeden z nich však svému slibu nedostál a otázka, čí rukou sešla Marilyn Sheppardová ze světa, zůstala jednou provždy nevyřešena. Tou dobou jsem už byl starší a uvědomoval jsem si své meze; bylo mi jasné, že příběh je nyní už příliš zamotaný, přeplněný příliš mnoha neznámými, abych jej mohl přetvořit ve skutečný román. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych o případu napsal reportážní knihu, ale i tato cesta skýtala spoustu nástrah. V průběhu let, jež Sheppard strávil ve vězení, se pozornost publika z velké části přesunula na starostu Bay Village a jeho manželku. Objevily se zvěsti, že starostova žena měla s Marylin poměr, a najednou se z nich stali hlavní podezřelí. Užití jejich pravých jmen za situace, kdy k dispozici nebylo nic jiného než pouhé dohady, by však zavánělo soudním sporem pro nactiutrhání; na druhou stranu jsem měl pocit, že kdybych jejich jména změnil a znemožnil jejich identifikaci, knihu by to příliš oslabilo.

A tak jsem ze sebe dál chrlil povídky a při tom jsem pro obživu bral jedno zaměstnání za druhým: byl jsem poradcem pro volbu povolání, výchovným poradcem na střední škole, a nakonec probačním úředníkem pro dozor nad podmínečně propuštěnými vězni. O rok později jsem byl jmenován vrchním probačním úředníkem a mé zaměstnání pomalu začalo nabírat podobu slibné kariéry, když tu jsem najednou získal stipendium na pobyt ve slavné spisovatelské kolonii Yaddo. Během šesti týdnů, které jsem tam strávil, jsem všechny síly soustředil na překonání té největší slabosti, kterou jsem při psaní románů pociťoval: vytvoření a zachování soudržné zápletky. Vzpomněl jsem si na všechny ty noci, které jsem strávil hltáním Sherlocka Holmese, a rozhodl jsem se, že se pustím do detektivky, které jsem dal pracovní název Jasná světla, temné síně.

Bohužel, můj rozjezd se zarazil, jakmile jsem se vrátil zpět ke své probační úředničině a na psaní mi zbývalo jen velmi málo času. Potom mi však jednou odpoledne zavolal můj agent a řekl mi, že nakladatelství MacMillan koupilo práva na knihu věnovanou vědomostním kvizům z oblasti baseballu, kterou jsem pár let předtím napsal jen tak z legrace, aniž bych očekával, že o ni někdo projeví zájem.

Vybral jsem si hubenou zálohu ve výši tří tisíc dolarů, dal jsem v zaměstnání výpověď a zamířil do Kalifornie. Bylo to šílené. Skoro nikoho jsem tam neznal. Neváhal jsem ale ani minutu: pronajal jsem si zařízenou lesní chatu v okrese Marin a usedl za stůl, u něhož jsem měl pracovat po následujících devět měsíců. Byl to pingpongový stůl, ani síťka mu nechyběla. U toho stolu jsem zdárně dokončil Jasná světla, temné síně, svůj první vydaný román. O tři roky později jsem k němu připojil svůj druhý román Šílená krev, rovněž detektivku, kterou jsem založil na svých zkušenostech z práce probačního úředníka. Avšak nyní, když jsem konečně zvládl umění románové zápletky, jsem dospěl k pocitu, že mé nadání nespočívá v rozplétání tajemných vražd, nýbrž ve zkoumání psychiky lidí, kteří pociťují nutkání vraždy páchat. Můj třetí román Shurnasovy systémy byl příběhem profesionálního tenisového trenéra, jehož svět se jakýmsi způsobem porouchal, přičemž on o tom nemá ani tušení; uvízne v řetězu událostí, jež se neustále opakují a pokaždé skončí vraždou zdánlivě téže ženy. Od té doby byli moji protagonisté vždy lidé na pokraji společnosti, často muži puzení k vraždě ve snaze nalézt nekonvenční systémy, jež by jim pomohly přežít v cizím, nepřátelském světě.

Přesto mě čas od času straší skutečnost, že jsem své první téma nevytěžil, dokud bylo ložisko ještě plné zlata. Nejpalčivěji se mi tato trpká vzpomínka připomněla před několika lety. Žil jsem tehdy v San Francisku a jeden můj bývalý spolužák ze střední školy, který tam také bydlel, se stal obětí vraždy, zrovna když měl svědčit v případu jednoho podvodného úpadku. Policie zjistila, že měl na hlasovém záznamníku vzkaz ode mne, a tak mě navštívili dva starší detektivové z oddělení vražd, aby mi položili pár otázek. Když jsem zmínil, že se nás kdysi obou nepřímo dotkl Sheppardův případ, vyměnili si nechápavé pohledy. Jakej případ? Úplně jsem cítil, jak mi v žilách tuhne krev.