Víc než jen detektivky, kabelky a značkové obleky

Z každého přehledu současné národní literatury vysvitne nevyhnutelný paradox. Díla, která jsou nejlepšími příklady popisu “současné situace”, patří jen málokdy k umělecky nejpřesvědčivějším. Síla těchto “typických” knih tkví totiž právě v tom, že jsou tak typické – v lehkosti, s jakou v nich kritici naleznou zřejmé paralely mezi literaturou a jejím přímým politickým, společenským či bůhvíjakým jiným kontextem. A takové knihy se také po vydání těší největší pozornosti. Jsou vhodným námětem pro mediální debaty a rozbory komentátorů, kteří je sice nečetli, zato si na ně utvořili názor, o nějž se neváhají podělit, protože koncepty v těchto dílech obsažené jsou dobře známé a aktuální.

Jedním z příkladů je román De skamlösa (Nestydové, 2007) Sisely Lindblomové, který spolu s rozhovorem s autorem podnítil “kulturní debatu” loňského podzimu. Šlo o kabelky. Neskutečně drahé, značkové kabelky symbolicky ztělesňující absurdní kulturu konzumu. Otázka, zda je možné považovat za rozumné, když někdo zaplatí 40 000 švédských korun za kabelku, se stala rámcem pro všemožné úvahy od globalizace po gender. Samotný román, který vůbec není špatný a který nabízí řadu jiných dimenzí, většina diskutujících nikdy nečetla.

Knihou, jež toto jaro ve Švédsku zastínila všechny ostatní, se stala En dramatikers dagbok (Deník dramatika, 2008), jejímž autorem je dramatik Lars Norén. Je to velmi tlustý svazek s neočíslovanými stránkami v černých deskách, v němž Norén kritizuje a pohání k odpovědnosti mnoho známých kulturních osobností Švédska, včetně kritiků, kolegů dramatiků a herců. Ačkoliv se kniha zabývá především pracovními metodami a postoji autora, jenž je po Ingmaru Bergmanovi ve světě nejproslulejším švédským dramatikem, rozpoutaná debata se – jak se dalo čekat – přirozeně zaměřila na Norénovy útoky vůči intelektuálnímu establishmentu.

On Swedish literature

Jonas Thente
Literary perspectives: Sweden

Ida Börjel
European waistlines

Athena Farrokhzad & Tova Gerge
Manual for postmodern childrearing

Hanna Hallgren
Depressive European

Pär Thörn
We’re like a boat with water up to the gunwales and there are waves breaking over the sides the whole time!

Andrzej Tichy
The scream of geometry

I když po pravdě řečeno, jakmile se přehnala první bouře, komentátoři ztratili zájem i o tento aspekt díla a začali diskutovat o něčem jiném, co z deníku vyplynulo. Totiž o slabosti Larse Noréna pro drahé obleky.

Kabelky Larse ovšem netáhnou. Aspoň nám to není známo.

Podobný závan skandálu jako kolem Norénova deníku bylo možné zaznamenat i u velkého tématu debat z loňského podzimu – románu s autobiografickými rysy Myggor och tigrar (Komáři a tygři, 2007) Maji Lundgrenové, v němž autorka srovnává neapolskou Camorru s patriarchální strukturou švédské kulturní elity. Lungrenová má za sebou dva romány a několik let publikování na kulturních stránkách předního švédského večerníku Aftonbladet. V novém románu autorka prozrazuje, že udržovala mimomanželský poměr s kulturním redaktorem tohoto listu, a libuje si v podobných odhaleních, jež se týkají značného počtu dobře známých postav švédské kulturní scény.

Řada těch, jež si vzala na mušku, proti tomu protestovala, předkládala doklady vyvracející její verzi událostí a všemožně se snažila vyvolat dojem, že se spisovatelka pohybuje na hranici příčetnosti a její nakladatel jí měl pro její vlastní dobro ucpat ústa roubíkem. Uběhl ovšem sotva rok a ukazuje se, že oficiální linie genderové teorie přežila a sebeodhalení Lundgrenové je dnes mnohými chápáno jako další důkaz patriarchálního útlaku a umlčování žen.

A to je v kostce vše o velkých švédských literárních debatách loňského roku. Mimoto je veřejná tvář literárního Švédska charakterizována příležitostnými nechutnými přestřelkami, obvykle mezi autory hojně prodávané populární literatury a autory s uměleckými ambicemi. V posledních letech se totiž Švédsko stalo významným vývozcem detektivek do zbytku Evropy, což znamená – spolu se snížením sazby DPH na knihy, k němuž došlo před několika lety -, že místní autoři tohoto žánru byli postiženi nejen milionovými příjmy, ale také nadměrným sebevědomím s nimi spojeným. Bulvár se vyžívá v otiskování ostrých slovních výměn mezi oblíbenci masového publika a spisovateli zaměřenými na užší vrstvu čtenářů.

1

Zatímco ale na nebi vybuchují supernovy, každý, kdo se pozorně zaposlouchá, uslyší v pozadí hučení švédského literárního vesmíru.

V úvodu jsem naznačil, že je nemožné popisovat typické rysy současné švédské tvorby a zároveň hovořit o nejlepších knihách, o nejlepších autorech. Důvodem je samozřejmě fakt, že většina zajímavých spisovatelů přesahuje národní úroveň a stává se součástí literatury světové. Samuela Becketta nečteme pro jeho “irskost” a Witolda Gombrowicze pro jeho “polsko-argentinsko-německo-francouzskost”. Světovou literaturu čteme proto, že její díla vypovídají něco o nás, ať žijeme kdekoli a v jakékoli době.

Ale od malé a z kulturního hlediska marginální země na samém okraji mapy Evropy se očekává, že bude produkovat literaturu, která je buď exotická, nebo spadá do žánru detektivek. Náročnější knihy vysoké umělecké hodnoty nezapadají do žádné z takto vymezených skupin. Proto má Švédsko řadu spisovatelů, kteří se v národním průzkumu příliš neprosadí, poněvadž nejsou dostatečně národní. Mám na mysli autory jako je Lars Jakobson, Lotta Lotassová, Christiane Falkenlandová, Steve Sem-Sandberg, Willy Kyrklund, Mare Kandreová, Lars Mikael Raattamaa, Ann Jäderlundová a dostatek jiných jmen, jež by mi vystačila na dalších pár řádek. Kdybychom se snažili zařadit jejich díla do švédského literárního kontextu, bylo by to překrucování reality. Jejich význam má mnohem větší přesah.

Přesto každý, kdo má zájem, může poměrně snadno sestavit jasnou, lineární historii švédské literatury vnímané jako reflexe a ztvárnění vývoje společnosti. Taková historie by vypadala asi nějak takhle:

V polovině šedesátých let 20. století se Švédsko ocitlo – poprvé a zatím naposledy – v centru umělecké moderny. Pravda, neplatilo to pro celou kulturní sféru – například pro pop music -, ale pro její značnou část ano. Stockholmské Muzeum moderního umění patřilo k několika málo institucím, které propagovaly Rauschenberga, Warhola a ostatní umělce nové vlny, včetně Švédů jako byl Öyvind Fahlström. Přidal se i státní rozhlas a televize, které financovaly četná umělecká díla, jež jsou ještě dnes považována za průkopnická. Významnější deníky pak na svých stránkách otevřely prostor pro diskuze a prohlášení o všem, co bylo nové. Padly bariéry mezi populární a akademickou kulturou a hranice mezi umělci a obyčejnými lidmi se rozvolnily.

V roce 1965 došlo k událostem, které jsou ve Švédsku známé jako “Strömkantringen” (Změna směru). Početná generace studentů objevila válku ve Vietnamu, třetí svět a třídní rozdíly a vydala se na pochod. Během několika let ovládlo švédskou literaturu tzv. dokumentární psaní. Autoři zasažení záchvatem akutní třídní úzkosti opustili svět fikce a začali psát subjektivní, žurnalistickou prózu a trávit čas v prostředí vyhrocených sociálních rozdílů, nebo – místo toho – odcestovali do zemí, jako je Čína, odkud posílali reportáže velebící tamní skvěle fungující systém.

Přestože se v sedmdesátých letech ideologická pouta poněkud uvolnila a došlo dokonce k obezřelým, skrytým útokům na oficiální linii společenského pobouření, ani v tomto desetiletí nepřestalo být Švédsko chápáno jako smějící se zabiják. Literatura se začala zabývat znečištěním, psychoanalýzou, ženskou a mužskou rolí, byrokracií, falešnou idylou zvanou Folkhem (Vlast) a trhlinami ve zdivu benevolentní sociální politiky.

S koncem sedmdesátých let a nástupem let osmdesátých přišel do Švédska, stejně jako do mnoha dalších evropských zemí, postmodernismus a poststrukturalismus. Potom nastal velký pohyb a zmatek, abychom citovali švédského národního autora Augusta Strindberga. Protože se nové myšlenky a estetické podněty objevily ve stejnou dobu jako ekonomický boom, Ronald Reagan a neoliberalismus, ocitli se noví tvůrci pod lehce předvídatelnou kanonádou starých kritiků a jejich spory nebraly konce. Otřesy, kterými procházela švédská společnost, byly jasně patrné také v literatuře, jejíž díla byla plná odcizených protagonistů zírajících z okna nebo kráčejících sněhovou vánicí po opuštěných ulicích průmyslových čtvrtí. Obrazů zpodobňujících plánované potraty a nedostatek sociální soudržnosti bylo přehršel – alespoň pro ty, kteří je chtěli vidět.

Ve většině západních zemí se romány v době prosperity odehrávají ve městech, a když přijde hospodářská recese, přesunou se na venkov. V případě Švédska patřila literatura osmdesátých let rozhodně do města. V průběhu následujících desetiletí ustoupilo metropolitní hřiště izolovanějším místům. Izolovaným v gotickém smyslu slova: ostrovům, malým pobřežním komunitám, hotelům za horizontem.

Koncem devadesátých let zaznamenalo švédsko krátký rozkvět povídkové tvorby, během něhož většina spisovatelů vydávajících své první knihy povídek situovala své hrdiny do venkovského prostředí, blíže neurčených maloměst či do lesů. Jako by se švédská literatura při hledání, co zbylo z minulosti země, pokoušela vrátit ke kořenům společnosti v podobě farmářských komunit.

Nezbylo ovšem nic.

Problémy rozvinutých národů

Píše se rok 2008. Ještě pořád žijeme v dekádě luxusních kabelek a dnešní literatura k nám promlouvá poněkud chmurným, zoufalým hlasem. Vezměme například román Vi i villa (Svět bydlení, 2008) Hanse Koppela. Hans Koppel je pseudonym. Ve švédské literatuře není nic neobvyklého, že spisovatel publikuje knihy pod pseudonymem, ale v tomto případě se autor rozhodl pro utajení, aby se nedotkl bezprostředního okolí. Myslím, že to dostatečně vypovídá o represivní atmosféře ve společnosti, o níž tenhle Koppel hovoří ve svém románu.

Před pár desetiletími popsal britský spisovatel J. G. Ballard svou vizi pekla, které nastane v budoucnosti. Náhodou se dostal do obytné čtvrti na předměstí Düsseldorfu, kde byla jedna ulice jako druhá plná udržovaných trávníků, dokonale zastřižených živých plotů a vozů BMW na všech příjezdových cestách. To byla ta nejhorší budoucnost, jakou si dokázal představit: paralyzující uniformita.

Při četbě Vi i villi se vám tato Ballardova vize snadno připomene a můžete dojít k závěru, že se již naplnila. Koppel popisuje zcela předvídatelnou, všeprostupující nudu, kterou s sebou přináší život v malé západní zemi v roce 2008. Rád bych zařadil Vi i villi mezi satirické romány, ale satira to není. Pracuje s realistickou tradicí, se scénami a analýzami, jež jsou trefné a rozesmějí nás, ale ve svém celku vykreslují zničující portrét středostavovských robotů, kteří si volí dobrovolné uvěznění v alarmem zabezpečené, opečovávané a elektrifikované ohradě postkapitalistické společnosti.

V Koppelově románu protestuje vypravěč v první osobě proti konvencím rozkvetlé předměstské ulice drobnými, marnými gesty. Skončí to konečnou degradací, jaká může potrefit domáckého tatíka: nemluví s ním sousedé a přestane být vítán ve florbalovém týmu.
Tak daleko jsme dospěli. Riziko revolty je zcela bezprecedentní.

Román Hanse Koppela se obouvá do takzvaného dobrého života na vrcholu potravního řetězce, ale jeho vylíčení takového způsobu života potvrzují i různé další vloni vydané knihy. Zpravidla se jedná o jednodušší literární formy, psané autorkami s vysokou prodejností v místním stylu literatury pro ženy a ohromující svým neokonzervativismem. Samozřejmě i zde narazíme na mírné projevy nespokojenosti, zejména s rozdělením mužských a ženských rolí, ale při konečné analýze se nejedná o nic, co by nejužší rodina v tradičním stylu, další těhotenství nebo nově zařízená terasa nedokázaly spravit.

Sebeironicky říkáme těmto potížím, těm drobnostem, které nám denně ztrpčují život, problémy rozvinutých národů: katastrofy, jako když v kavárně na rohu dojde kardamon na ochucení našeho latte, nebo když narozeniny prostřední dcery vyjdou na den, kdy se ve městě koná lesbický průvod. Švédská literatura je momentálně takových problémů plná. Je to všechno pěkná nuda.

Hospodářský růst a velký nárůst počtu prodaných knih svým způsobem změnily literární mapu Švédska. Zatímco se má obecně zato, že větší nakladatelské domy ztratily pod vlivem euforie z boomu jakýkoli úsudek, skutečný kulturní kapitál zužitkovávají poměrně noví nakladatelé, často tací, kteří vystihli mezeru na trhu a netají se osobním zaujetím pro danou oblast. Díky tomuto vývoji získali Švédové přístup k mnoha dílům překladové literatury – novým i klasickým – a k novým edicím klasických děl domácích autorů. Když velcí nakladatelé ztratí zájem tisknout své autory, jsou noví, menší nakladatelé připraveni a ochotni je převzít. Je stále běžnější, že i zavedený švédský spisovatel opustí svého tradičního, vyhlášeného vydavatele a zveřejní své dílo u méně známého, což dodává malým nakladatelům váhu, kterou potřebují, aby zájem o jejich ediční plány rostl stejným tempem, jakým upadá zájem o plány velkých nakladatelských domů. Dnes může autor docela dobře prorazit, i pokud vydává u malého nakladatelství.

Švédský počítač

Právě takovým spisovatelem je Per Thörn. Thörnovou první knihou, vydanou v jeho vlastním nakladatelství v roce 2002, byla pozoruhodná Kändisar som jag delat ut post till (Celebrity, kterým jsem nosil poštu). Thörn jednoduše oslovil ty, na jejichž slavná jména narazil, když pracoval jako pošťák v různých čtvrtích. Navrhl jim, aby se společně podíleli na antologii, do níž by přispěli, čím budou chtít. Z devíti kontaktovaných poslalo své příspěvky pět – některé byly skutečně velmi podivínské – a Thörn z nich vytvořil knihu.

Následovaly další literární experimenty, včetně podivné kazety a – v duchu skupiny Oulipo – různé pokusy, jak převést jména do číselných řad, které se potom staly výchozím bodem nových narativů a proměn. Před několika měsíci vydal Thörn Din vän datamaskinen (Tvůj přítel počítač, 2008), knihu, která se sice vzdaluje od nahodilosti, ale zůstává prazvláštní svým nezaměnitelným stylem. Thörn knihu rozdělil podle různých funkcí (fiktivního) počítačového modelu a pak popustil uzdu fantazii. Když například stisknete na počítači modré tlačítko, můžete hrát hru odehrávající se ve vesmíru. Když stisknete červené tlačítko, ozve se státní hymna NDR. Když stisknete zároveň modré a žluté tlačítko, vzroste teplota ve Švédsku o jeden stupeň.

A tak dále. Je to těžko pochopitelné, ale někde mezi řádky Thörn postupně vykreslí tragikomický obraz Švédska a Švédů. Přesto se text nikdy neodchýlí od svého zdánlivě přísně racionálního tónu, jakým jsou psány objektivní manuály.

Thörn už nějakou dobu publikuje u nového nakladatelského domu Modernista, jenž má velice ambiciózní plán vydávat začínající spisovatele, a patří dnes mezi nejvýznamnější vydavatele kvalitní literatury, a to jak švédské, tak překladové. To samé lze říci o nakladatelství Oei editör, odnože poetického časopisu Oei. Stalo se poměrně obvyklou záležitostí, že mladý literární časopis rozšíří svou činnost a založí vlastní nakladatelství. Tito vydavatelé jsou dnes mezi nejaktivnějšími nakladateli teoretické a beletristické literatury mimo hlavní proud.

Každý člověk je ostrovem

Do spisovatelské stáje Oei editör patří i Ida Börjelová, která debutovala v roce 2004 sbírkou Sond (Sonda). Její další kniha s názvem Skaneradio (Rádio Skane, 2006) se zdá být přepisem vysílání jedné místní rozhlasové stanice, jež je tribunou pro nespokojené hlasy z řad obyčejných lidí, kteří do rádia volají své stížnosti na imigranty a všeobecný morální rozklad. Těžko říct, kolik z údajně autentického zápisu Börjelové je skutečně autentické. Možná všechno, možná nic. Ale o poetickém dopadu nemůže být pochyb. Tolik samoty, taková opuštěnost, že nezbývá než uvěřit názorům, že je každý člověk ostrovem, na němž někdo marně mává kapesníkem s nápisem POMOC.

Také ve své poslední knize pokračuje Börjelová ve využívání dokumentárního materiálu daleko za standardními hranicemi poezie. Kniha nese název Konsumentköplagen: juris lyrik (Zákon o právech spotřebitele: právní poezie) a je rozdělena do článků, jako by byla dlouhým právnickým textem. Za použití strohých, performativních frází a pevně stanoveného souboru protagonistů jako jsou “Kupující”, “Prodávající” a “Zboží” – Svatá trojice moderního světa – vytváří Börjelová kritickou operu na téma civilizace.

Cena, kterou zaplatí kupující
14u Kupující vždy něco zaplatí.

14v Pokud nebyla cena stanovena
ve smlouvě, kupující zaplatí rozumnou částku,
s přihlédnutím k povaze zboží, momentální cenové
úrovni a dalším faktorům: denní době, světlu, v jakém
ho poprvé spatřila, podobnosti s předchozím prodávajícím,
umanutosti prodávajícího a jeho ochotě převzít iniciativu.

14w Kupující zaplatí cenu pečlivě vyměřenou prodávajícím
a vyznačenou na cenovce.

14x Prodávající připevní cenovku se vší pečlivostí
a beze spěchu.

14y Vysoká cena: malá cenovka.
Nízká cena: velká.

Per Thörn a Ida Börjelová jsou dva švédští autoři, které bychom odnynějška měli sledovat; jejich dílo není výjimečné či důležité jen na národní úrovni.

Klasik severské sci-fi

Švédský spisovatel Lars Gustafsson naopak nemůže být ve světě zaveden lépe. Dostal se dokonce do pětice švédských autorů zahrnuté do známého západního kánonu sestaveného Haroldem Bloomem – částečně možná proto, že je jedním z asi tak pěti švédských autorů umělecké literatury, kteří kdy byli přeloženi do angličtiny a vyšli v USA.

Gustafsson je jedním z několika starších švédských autorů a kritiků, kteří přišli na to, že žánr science fiction splňuje všechna kritéria analýzy současného světa a vykazuje všechny vlastnosti ideových románů, tolik ceněných švédskými intelektuály. Potíž tkví v tom, že švédští intelektuálové starší generace jsou často příliš nevzdělaní, usazení a zaujatí na to, aby uznali, že science fiction může být i něco jiného než dobrodružné historky pro chlapce o příšerách s vypoulenýma očima, které je třeba porazit laserovými zbraněmi.

Možná je znamením doby, že se sbírka sci-fi povídek Larse Gustafssona Det Sällsamma djuret fran norr (Podivná bytost ze severu, 1989) nedávno objevila spolu s dřívějším svazkem Förberedelser till flykt (Příprava na let, 1967) v nové sérii klasiků ediční řady Atlantis. Neoficiálními kmotry Gustafssonových povídek, jež mají rozhodně větší šanci oslovit domácí publikum dnes než v době svého prvního vydání, jsou Jorge Luis Borgis a Stanisław Lem.

Variace literárních žánrů tradičně umenšovaných a přehlížených – science fiction, fantasy, horor, gotický a erotický žánr, komiks, pulp, detektivka – se totiž v jednadvacátém století těší renesanci. Za toto opožděné rozšíření literatury vděčíme poučenějšímu čtenářstvu s větší znalostí mezinárodní scény a novým nakladatelům s citem pro nové trendy.
Texty, jež Gustafsson v předmluvě k Förberedelser till flykt nazývá “fantaskními”, takové ve skutečnosti nejsou, alespoň ne v teoretickém smyslu. Spíš než s žánrem definovaným literárními učenci, jako je Cvetan Todorov, zde máme co do činění s magickým realismem. A magický realismus zvládá Lars Gustafsson na jedničku, zvláště ve svých povídkách, které jsou blízké přírodní lyrice. Holá, neutěšená krajina z titulní povídky, na jejímž pozadí dvě Gustafssonovy postavy soupeří o to, která vzlétne jako první, je ve své jednoduchosti a ostrosti majestátní.

V díle Det Sällsamma djuret fran norr, jež se k science-fiction hlásí otevřeněji, vytváří Gustafsson podpůrnou strukturu ve formě rámcového narativu, který je v jistém ohledu působivější než dopad jednotlivých povídek. Takové pomůcky nejsou v tomto žánru ničím neobvyklým, Gustafsson jde ve šlépějích například Stanisława Lema a jeho Kyberiády nebo Clifforda D. Simaka a jeho Města. Povídky se odehrávají v roce 40 000 n. l. a představují jednotlivé příběhy, které si pro sebe vypravuje vesmírný vládce, aby nějak zabil čas, zatímco se řítí vesmírem ve své vlajkové lodi jménem Pascal. Aby byly příběhy zajímavější, rozdělí sám sebe na osm postav. V kantýně sedí osm důstojníků a baví se vyprávěním historek, které vždy začínají nějakým teoretickým filozofickým dilematem a většinou jsou zasazené do dvacátého století, do exotického prostředí kdesi na okraji civilizace zvaném planeta Země.

Málokdy by se hádal, že mezi silné stránky Larse Gustafssona patří typizace, a já osobně pochybuji, že kdy slyšel o cyberpunku. Zato se řadí do společnosti velikánů sci-fi s větším mozkovým potenciálem, ke jménům jako Arthur C. Clarke nebo bratři Strugačtí. A dělá jim čest. Dvě Gustafssonovy výpravy, nyní znovu v tisku, pouze podtrhují skutečnost, že dobrá science fiction či fantasy má co říci i dlouho poté, co beletristické pokusy o zachycení střípků moderního života upadnou v zapomnění. Na letošní podzim chystá podnikavý Gustafsson novou knihu slibující další povídky z říše magického realismu.

Hranice lidské existence

Nejvýznamnější literární událostí švédské literární sezóny je však určitě kniha Odöda, odrömda (Nemrtvá, nevysněná, 2008) Magnuse Hedlunda, která vyšla loni na jaře. Hedlund je ústřední postavou švédské literatury dobrých třicet let – jako spisovatel, objevitel novinek i překladatel, především Becketta a francouzských modernistů. Přesto je na kulturní scéně překvapivě nesrozumitelnou postavou. Jako by jeho nekompromisní a občas přepjatě temný existencialismus odrazoval zastánce optimističtější tváře literatury.

Neumím si představit, že by se Magnus Hedlund posadil na pohovku v televizním studiu a pohovořil o hlavním hrdinovi svého románu Snittet (Řez, 1999): muž, kterému provedli lobotomii, se zoufale snaží poskládat zmrzačené zbytky vlastní identity. Rozhodně si neumím představit, co by kdo k takové knize mohl dodat. Tento román hovoří sám za sebe, dovedený do přísné a krásné prozaické dokonalosti, v níž není ani slovo navíc.

Novou knihou završí Hedlund trilogii započatou právě románem Snittet, jejíž druhá část vyšla v roce 2003 pod názvem Mylingen i Kov (Duch chlapce z Kova).

V Odöda, odrömda se setkáváme s opuštěnou devadesátiletou ženou žijící v malém bytě, z něhož je výhled jen na parkoviště a šestiproudou dálnici. Její vnitřní život je narušen věkem a popletenými vzpomínkami. Nevíme přesně, co se skutečně děje a co je jen výplodem její fantazie. Občas ji přijde navštívit dcera nebo pečovatelka ze sociální služby.

Ve své trilogii se Hedlund zaměřil – stejně jako jeho neoficiální učitel Beckett – zejména na nalezení anatomických, duševních a vůbec všech hlavních hranic lidské existence. Jeho pojetí tohoto tématu, či spíše témat, je šokující, ale zároveň svým způsobem útěšné.

Hedlund je jedním z nejcennějších pokladů Švédska, přitom ho nelze považovat za zástupce švédské národní literatury. Anebo možná ano.