Touha po románu

Na Ukrajině mohou psát spisovatelé o všem, o čem chtějí. Před dvaceti lety by takové tvrzení navzdory perestrojce znělo jako nerealistická naděje. Ne že by od té doby uplynulo až tak mnoho let. Kdybyste za měřítko demokracie vzali uměleckou svobodu, mohli byste oprávněně prohlásit, že se ukrajinská demokracie úspěšně rozvinula, a co víc, že nejde o žádnou kontrolovanou demokracii, ale o demokracii standardní.

Ve skutečnosti je tato svoboda důsledkem marginalizace umění, které má na Ukrajině privilegia šaška na královském dvoře. V devadesátých letech si ukrajinská literatura získala skrovný okruh zasvěcenců. Její karnevalový nástup na scénu okamžitě po zhroucení Sovětského svazu nevydržel dlouho – literatura se brzy ocitla zpátky v undergroundu. Vrátila se tam z mnohem banálnějšího důvodu, než jakými byly perzekuce a diktátorský režim: na umění se nedostávalo peněz. Obří nakladatelské domy z éry Sovětského svazu, které v Kyjevě i dalších ukrajinských městech vydávaly knihy ve více než sto čtyřiceti jazycích, uvízly na suchu, kde se těžkopádně převalovaly jako lochneská příšera, jíž odčerpali vodu z jezera. Spolu s provozovateli koncertních síní a operních divadel přežívali nakladatelé v žalostných podmínkách a své proslulé, často nádherné, ale také nechvalně známé prostory pronajímali, dokud o ně postupně nepřišli při skličujících a nespravedlivých soudních procesech. Neprohráli všechno, ale mnohé ano. Knihkupectví, která kdysi představovala síť vzorového sovětského marketingu, zahrnující každou větší vesnici, ztratila svou přitažlivost a byla vystřídána zařízeními, po nichž byla momentálně větší poptávka, jako byly parfumérie, kadeřnictví, fotoateliéry, obchodní domy, obchody s elektronikou, trafiky, směnárny, lékárny a butiky.

Doby, kdy čtení poezie přilákalo stovky posluchačů, patří do učebnic dějepisu jako dávný fenomén zpolitizované společnosti. Během Oranžové revoluce se sice lidé znovu zpolitizovali, ale i tehdy sehráli spisovatelé mnohem skromnější úlohu, než je jim milé přiznat. A dobře tak, říkali někteří, vděční za to, že se literatura mohla zbavit politické angažovanosti, jež ji v minulosti ochuzovala jak formálně, tak tématicky. Ale je to trochu smutné, říkali jiní, kteří, uvěznění v zchátralých věžích ze slonoviny, postrádali kontakt s veřejností a až příliš rychle zapomínali na surovost, s jakou byla literatura tlačena do role hlásné trouby ideologie totalitního systému.

Ukrajinská literatura se doslova zřítila do svobody, které si užívá plnými doušky až dodnes. Svoboda autorů činit, co uznají za vhodné, a především jejich ústup z politické angažovanosti může vysvětlovat, proč – na rozdíl od kolegů z masmédií – nebyli literáti v posledních patnácti letech pronásledováni. Seznam zavražděných novinářů je příliš dlouhý na to, abychom mohli hovořit o opravdovém vítězství demokracie. Spisovatelův text však mohl být zrovna tak kritický vůči stávajícímu režimu, ale mimo skupinky literárních fajnšmekrů zůstal nepovšimnut. Navíc byla taková díla do té míry abstraktní, že nemohla ohrozit konkrétní podnikatelské zájmy nomenklatury. Z ekonomických důvodů vycházela jen zřídka, a když už vyšla, bylo to jen v malých nákladech, bez vyhlídky na vyšší odbyt. Průměrné náklady prozaických knih byly přibližně padesátkrát nižší (z 50 tisíc výtisků spadly na tisíc), u poezie dvacetkrát nižší (10 tisíc výtisků se smrsklo na 500). Spisovatelé střední generace s politikou pouze krátce flirtovali, pokud se jí vůbec zabývali. To neznamená, že by nebyli kritičtí. Naopak. Jen se distancovali od každodenní politiky a přinášeli o ní zprávu jako kritičtí pozorovatelé, občas zoufalí, jindy naladění na strunu černého humoru. Do politiky se nechala přímo vtáhnout pouze skupina autorů starší generace. Ti vytvořili tzv. politickou poezii devadesátých let. Freud by plakal, abych ocitoval jeden titul, k němuž se ještě vrátím. A literární kritici s ním, o soucitném čtenáři nemluvě.

Média a nižší literární formy

Od konce devadesátých let se mezi autory a médii vytvořil zvláštní druh spolupráce. Řada novin a časopisů vyzvala spisovatele, aby pro ně psali pravidelné sloupky, za všechny jmenujme Oksanu Zabužko, Jurije Andruchovyče, Volodymyra Jeskileva, Tarase Prochasku, Ljubka Dereše a Stepana Procjuka. Příležitostně lze v jejich tvorbě objevit nádherné ukázky této nižší literární formy. Sepětí novin se spisovateli obzvláště prospělo kulturním stránkám, které byly za sovětské éry podřízeny tvrdému ideologickému monopolu. Například Oksana Zabužko vydala sbírku svých sloupků pod názvem Zprávy z roku 2000. Vznikla tak pozoruhodná kniha, po stránce intelektuální i nakladatelské, v níž jsou politické události a všednodenní společenský život nahlíženy z kulturní perspektivy. Právě (politické) kulturní články ukrajinských spisovatelů a intelektuálů poskytly mediální reflexi Oranžové revoluce.
V posledních letech se stala velmi oblíbenou nižší literární forma, jež se objevuje na stránkách novin věnovaných kultuře, totiž cestopisy. Dopisovatelé jsou vysíláni na nejrůznější místa, spisovatelé píší o svých pobytech v zahraničí, na cestě sbírají rozhovory. Destinace se omezují na Evropu. “Pokud dnes někdo cestuje do Evropy, nejede již ‘do zahraničí’. To je představa z doby dostavníků! Když už, tak jedu ‘do neznáma’.” Tolik od mého krajana Josepha Rotha z osmdesát let starého úvodu k jeho knize Bílá města.

Nižší formy literatury se vzpamatovaly rychleji než vyšší. To samé platí o umění. Monumentální tvorba se ještě nevzchopila. To lze říci i o filmu, jenž se propadl do stavu finanční nouze. A to v zemi, kde se točily expresionistické filmy Oleksandra Dovženka nebo politické snímky Sergeje Paradžanova a kde se politici pravidelně chlubívali “skvělou kulturou a bohatými tradicemi”. Ale ani u nižších literárních forem není vše, jak bychom si přáli – novela jakožto zastaralý žánr, zdá se, zemřela. A jak je na tom povídka? “Stručnost je sestrou talentu,” máme-li věřit Antonu Čechovovi.

Na rozdíl od poezie si povídka nebyla schopna zajistit odpovídající renomé. Ukrajina je zemí básní, poetickou krajinou, v níž je všechno poetizováno – minulost, budoucnost, zločiny i hrdinské činy – ačkoli člověk vždycky neví, zda je něco ještě hrdinským činem, nebo už zločinem. Zda to vůbec kdy hrdinský čin byl, nebo zda šlo od začátku o zločin. Většinou to bylo asi obojí – hrdinský čin i zločin. Prohlášení Hanse-Georga Gadamera, že Němci nezplodili žádného velkého vypravěče, ale mají vynikající básníky (o čemž velmi pochybuji – tedy ne o kvalitě německé poezie, ale o nicotnosti německé prózy), je možné vztáhnout také na Ukrajince. Obdivuhodný pokus ukrajinské moderny z dvacátých let 20. století o vytvoření ukrajinského románu, jak to triumfálně nazval politický a kulturní (sic!) dobový žargon, byl zničen v zárodku.

V posledních dvaceti letech vyzkoušela ukrajinská poezie všechny formální a tématické možnosti, jaké si lze představit. Mnohé se ukázalo být opakováním či znovuobjevením kdysi potlačeného. Mnohé svádělo svou brilantností. Například experimentální poezie, akustická a vizuální báseň. Přesto ještě v roce 2007, kdy prozaická díla vycházejí víceméně bez problémů, nakladatelé stále odmítají vydávat básně známých, dokonce i populárních autorů.

Tajemství – román jako výzva

Největší výzvu pro ukrajinskou literaturu nadále představuje román. Jejich počet rok od roku stoupá, ale čím se zabývají a jak jsou napsány? Představím nyní pět nových románů, které jsou podle mého soudu příznačné. Pokusím se vysvětlit proč.

Na Západě je patrně neznámější Jurij Andruchovyč. Budu zde hovořit o jeho poslední knize Tajemství (2007). Pro Západ, přinejmenším pro německy a polsky mluvící Západ, stále známý jako střední Evropa, ztělesňuje Jurij Andruchovyč ukrajinskou literaturu. Také na Ukrajině patří k nejproslulejším spisovatelům. Nejdříve si vybudoval pověst básníka, posléze romanopisce. Andruchovyčovy Povídky z vojny nejsou tak známé jako jeho pět románů. Ten pátý, Tajemství, má sice podtitul Namísto románu, ale román to přece jen je. Však se o něm také jako o románu mluví v rozhovorech i v prvních recenzích (jak ukrajinský tisk říká krátkým a všeobecným notickám, které čtenářům poskytuje u příležitosti vydání nových knih nebo autorského čtení; literární kritika na Ukrajině neexistuje – literatura ano, ale prakticky se o ní nediskutuje).

Četl jsem Tajemství pečlivě a pozorně, i když nejsem Sherlock Holmes, čehož jsem si vědom. Důvod, proč jsem tuto knihu četl tak pečlivě a pozorně, spočívá ve zvláštním způsobu, jakým mě oslovuje, totiž ve způsobu, jakým k vám mohou promlouvat vzpomínky. Tajemství je knihou pamětí, životopisem a připomínkou prožitého života zároveň. Životopisem, protože se román upomíná na dětství a mládí. Paměťmi, protože je vzpomenuta i dospělost, protože román obsahuje rozhovory se slavnými osobnostmi, zaujímá stanovisko k politickým trendům a šedivému, každodennímu životu. Nejznámějším člověkem, s kterým spisovatel rozmlouvá, je Jurij Andruchovyč. Dělá rozhovor sám se sebou. Ptá se ho jeho vlastní alter ego, berlínský novinář Egon Alt. Nezajímají mě předkládaná fakta, vnímání ostatních skrze vlastní vzpomínky, zato mě dráždí, že jde o vzpomínky, jež se z velké části vztahují k mé éře, k mojí topografii. Čtu o stejném městě, stejných lidech a ulicích, nyní přejmenovaných, o vlacích a vlakových nádražích, o stejné škole, ačkoli je tam o ní sotva zmínka, o dalších stejných městech. Čtu o mnoha městech a cestách. Čtenář se do jisté míry seznámí s atmosférou posledních více než čtyřiceti let, ale ještě lépe pozná prostředí tvořené hodnotami a názory vypravěče, kterému druhé já klade otázky. Pozná, jak výhodná je tato atmosféra k autobiografickému psaní, k psaní pamětí.

Generalizace a portréty neznámých, či spíše odcizených osob, popisy života, přinejmenším života v těch časech – především od sedmdesátých do devadesátých let 20. století – nepatří k silným stránkám knihy. Od autobiografie bychom to ani neměli očekávat. Ale od pamětí určitě ano. Při četbě tohoto románu jsem se nemohl zbavit dojmu, že se zde někdo povyšuje nad ostatní. Tomuto pohledu – já ve výšinách, ostatní dole pode mnou – nemohu být příznivě nakloněn. Na rozdíl od předchozích Andruchovyčových románů nevyšumí toto vymezení v karnevalovém veselí. Autor to myslí vážně. Možná že se pletu. Možná by se kořeny takového vnímání ostatních daly vystopovat v nelidskosti totalitního režimu. Možná rozpomínání na minulost funguje tak, že současnost, ve které je román vyprávěn, reprezentuje výšiny, zatímco vzpomínané je pod nimi – z toho vyplývá, že všichni ostatní jsou daleko pod vypravěčem, ačkoli je pravda, že jeho vzpomínky sahají až do Berlína roku 2005.

Nejhumánnější, nejlepší a nezdařilejší části knihy jsou ty, ve kterých zpovídaný autor hovoří o svém vztahu k otci. Podobně povedený je také jeho portrét, složený z mozaiky rozeseté po celém románu, z něhož lze vycítit hlubokou synovskou lásku. V těchto místech má Tajemství poetickou notu. Tajemství je patrně možnou metaforou “mého života”, odhalení osobního a intimního, až po fantazie, v nichž femina a falus oslavují svého druhu mystické spojení – nebo by aspoň slavit chtěly. Upřímnosti je třeba si vážit. A právě upřímností se Andruchovyčova autobiografie liší od autobiografických děl jeho kolegů z předchozí generace, kteří se stylizovali do rolí hrdinů a mučedníků. Hrdinskému kýči se Tajemství na hony vyhýbá. Pokud se o sobě dotazovaný zmíní jako o hrdinovi, pak je to jen málokdy a vždy s laskavou ironií. Hrdinský kýč dále vylučuje vše, co lze nazvat “sexuální sférou”. To rozhodně není případ Jurije Andruchovyče. Ten sexualitu naopak zdůrazňuje – od chvíle, kdy jako školák objevuje funkci penisu, až po sexuální fantazie pětačtyřicátníka v Berlíně, někde mezi stanicemi Schöneberg a Bundesplatz. Jsme svědky takříkajíc neplánované odbočky, kdy dvě autorova já přeruší rozhovor a dopodrobna rozebírají ženu tmavé pleti – “nebo přesněji její pozadí”. Do určité míry lze knihu číst jako jakýsi alternativní životopis vlastního já, čímž se odlišuje od většiny autobiografií, v nichž má autor na čele napsáno “cudnost”, nechceme-li rovnou říci “pokrytectví”. Spisovatel snad zašel k druhému extrému, když na kýč dobrovolně přijaté nestřídmosti, kdy se lidský jedinec prezentuje výhradně jako nositel duchovních ctností, odpověděl občasným zpodobením svých postav pomocí ničeho jiného než popisu jejich genitálií, penisu nebo vagíny či jako ve výše zmíněné epizodě – pomocí popisu pozadí (pochopitelně ženského). Tato scéna odkazuje na podobný úsek z Andruchovyčova předchozího románu Moskoviáda. Kruh – nebo “dvanáctý kruh” z jiného románu Dvanáct obručí – se uzavírá.

Tajemství lze číst jako uvedení do literární skupiny Bu-Ba-Bu (zde odkazuji na Viktora Neboraka, jehož román Basileové budu rozebírat vzápětí). Tajemství zachycuje něco z nedávné historie literatury. Jeho protagonisté jsou známí spisovatelé, umělci a intelektuálové, z nichž mnoho stále žije, pracuje a tvoří. Například Mykola Rjabčuk – intelektuál, jenž se nenechává zkorumpovat ani časem, ani okolnostmi – je stejně důležitý pro dnešní mladou generaci, jako byl důležitý pro mladého Jurije Andruchovyče. Tajemství lze chápat jako dějiny literatury, které, jak to u dějin literatury bývá, využívají citátů – z textů Jurije Andruchovyče. Každý autobiografický román spisovatele je zároveň dějinami literatury, protože kromě knih, které se podílely na autorově vývoji, odkazuje také tím či oním způsobem na jeho vlastní práci, předpokládá, že je čtenář četl, nebo v něm chce probudit zájem, aby tak učinil. Některé autobiografie jsou dokonce dějinami vzniku jednoho díla nebo jeho interpretacemi. To není náš případ. Na to se Tajemství neomezuje. Stejně jako ostatní životopisy je však pozorováním vlastního já.

Bu-Ba-Bu a lvovské texty

Basileové (2006) Viktora Neboraka mají k Tajemství velmi blízko. Také o této knize se častěji hovoří jako o románu. Viktor Neborak je spoluzakladatelem literární skupiny Bu-Ba-Bu, básníkem a esejistou, “jedním z nejkonzistentnějších tvůrců v moderní ukrajinské literatuře vznikající ve Lvově”, jak se praví na přebalu knihy. Neborak je také jednou z postav, které se objevují v Tajemství, příjemcem dopisů od zpovídaného autora, v nichž se vyskytuje dvojí téma: literatura a mládí muže. Ve svém vlastním díle pokračuje Viktor Neborak v příběhu lvovského mýtu, jehož je součástí. I Basileové jsou knihou pamětí, vypravenou ve formě vyprávění bohatého na metamorfózy. Působí jako zakódovaná fikce v neobarokním stylu. Ukrajinská literatura od devadesátých let minulého století dodnes, próza i poezie, je silně svázána s ukrajinským barokem sedmnáctého a osmnáctého století, známého jako baroko učitelů, mnichů či kozáků. Skutečným topem této knihy je Lvov či Lemberg, máme-li použít německého jména. Protagonisté románu Basileové se pohybují po městě, procházejí jeho uličkami, historickými a kulturními konotacemi. Neborak, pohybující se v prostoru města a jeho dějin, zároveň prochází vlastní historií, vlastním mládím, snaží se objevit město samotné a sám se v něm nalézt. Jeho esejistickým dílem se prolínají odkazy na Lvov a epizody z Neborakova mládí a často se tato dvě témata k sobě vztahují, propojují se. Také v jeho poezii je toto spojení mnohdy ústředním tématem.

Neborak by nic nenamítal, kdyby byl označen za básníka města Lvov. Koneckonců právě členové Bu-Ba-Bu skupiny, tedy Neborak a Andruchovyč, psali a píší o Lvově jako o mýtu. Oba se zabývají stejným časovým údobím a prakticky stejnými tématy, která jsou o to zajímavější, že o nich hovoří dva odlišné hlasy. Zatímco Andruchovyč je zakotven v západní latinské tradici, z Neborakových děl čiší Byzantinec snažící se nalézt styčný bod s moderní Evropou.

Jeden by z toho mohl vytěžit pár příběhů (2005) Tarase Prochaska má také úzkou vazbu na Tajemství a taktéž záměrně portrétuje postavu mozaikovitým stylem. Možná se tento záměr odvíjel od nemožnosti koncipovat toto dílo jako román. Zatímco Neborakovo dílo je poctou Lvovu a mládí jeho protagonistů, ve středu Prochaskovy knihy je Ivano-Frankovsk, bývalý Stanislavov. Město, které hraje osudovou úlohu i v Tajemství, kde se o něm hovoří důvěrně a škádlivě jako o Franyku. Z geografického pohledu jsou Tajemství, Basileové a Jeden by z toho mohl vytěžit pár příběhů knihy se vztahem k Haliči. A možná nejen z geografického.

Místo románů čteme vzpomínky nebo paměti. Útržky, z kterých mohly vzniknout romány, ale to se nestalo. Proč?

Cesta k vlastnímu já

Nakonec bych rád představil dvě knihy, obě napsané spisovatelkami. Tyto dvě autorky se liší tvůrčími zkušenostmi a patří k odlišným generacím. Irena Karpa se svou knihou Freud by plakal (2006) zastupuje proud, který je v kruzích zodpovědných za taková pojmenování, nálepkován nepříliš zvučným termínem “nadějná literatura”. Spadá do ní generace Ljubka Dereše či ještě mladší Tanja Malarčuk. Jejich texty přitahovaly pozornost od samého počátku. Dereš nedávno zaznamenal nečekaný úspěch v Polsku a jeho knihy vydává prestižní frankfurtské nakladatel Suhrkamp. Zatímco výše zmíněné “haličské” texty jsou lépe či hůře maskovanými životopisy, jakkoli zajímavými a informativními, Freud by plakal haličské spisovatelky je román ve formě cesty, včetně – jak lze očekávat – cesty do vlastního nitra, a odvíjí se v Indonésii, Indii, Moskvě a Kyjevě, v Evropě a samozřejmě také v Paříži, v nejrůznějších hotelových pokojích, přičemž jednou z komnat – o nic méně exotickou než ty ostatní – je vlastní já. Cestopis a autobiografie zde nestojí v kontrapozici, ve vzájemné binární opozici. Tyto žánry naopak prozrazují řadu formálních, tématických, ale i metaforických vazeb. Konečně není autobiografie cestou do vlastní minulosti a cestopis zase cestou k vlastnímu já? Spisovatelka má odvahu vstoupit do globálního světa bez prověřených berliček, jakými jsou Halič, Karpaty, střední Evropa či Habsburkové. Básník a esejista Andrej Bondar nazývá tuto knihu ve své předmluvě “prvním koloniálním románem v dějinách ukrajinské literatury”. Samozřejmě ironicky, ne pokud jde o knihu samotnou, ale co se týče přívlastku “koloniální”.

Otevřenost a bravura psaní Ireny Karpy je nakažlivá. Tento román je cestopisem, románem v románě: najdeme v něm úryvky z cestovního deníku – sporadicky citované poznámky, které si románová postava Marla Friksenová zapisuje během cesty. Neznámé země a ostrovy, vzdálené světadíly slouží jako pozadí, na němž se rozehrává střet vlastního já se sebou samým. Navazují se zde nové vztahy a o těch starých se přemýšlí. Nechybí popisy místní atmosféry. Dobové symboly, k vidění všude, ať v Asii, nebo v Evropě, v Kyjevě, nebo v Paříži, v indických metropolích, nebo v himálajských vesnicích. Někdy vyvedené v pestrých barvách, jindy v oprýskaných nápisech: Enjoy coca-cola. Dokumentární část tohoto cestopisu představuje fotografická příloha knihy. Některé záběry jsou z autorčiny dílny, čímž odhalují autobiografický základ románu, zakódovaného do podoby fiktivního cestopisu, jehož hlavní postavou je Marla Friksenová. Marla prožívá milostná i cestovatelská dobrodružství, usiluje o obnovení vlastní bytosti a selže při pokusu nalézt samu sebe.

Román je však zajímavý také z jiných důvodů. Díky bohatému lexiku, ale i díky bourání tabu a jazykové vynalézavosti. Ukrajinský jazyk, během sovětské éry sterilní a umělý – jak to pro jazyk platilo všeobecně –, je za pomoci neologismů a smyšlených pojmenování pro neznámé věci rozšiřován o nové výrazy pro dříve nepoznané okolnosti. Zbrusu nový idiom se báječně hodí pro literární texty, román nevyjímaje. Spisovatelce se podařilo přeměnit dílčí jazyk v přesvědčivý jazyk vypravěčský, v němž jsou problémy rozvíjejícího se já probírány v jeho vlastním jazyce. Její tón přitom překvapí svou přirozeností. Karpa nenásilně bourá tabu, společenská i literární, tím, že tabuizovanému předmětu propůjčuje přirozený hlas. Ve srovnání s ní jsou Andruchovyč a Neborakov zelenáči, přestože proti neupřímnosti starší generace začali protestovat již před mnoha lety. Mezi jiným si stanovili za bezpodmínečně nutné prorazit s ukrajinštinou jako se živým jazykem. To neznamená, že by se od této chvíle měla psát literatura pouze určitým způsobem. Jde tu však o emancipaci jazyka – především lexikální, ale také tématickou –, a to není málo.

Zvláštní postavení má Iren Rozdobudko a její román Knoflík (2007), nesoucí podtitul psychogram. S ostatními texty jej spojují dva aspekty. Stejně jako Andruchovyč, Neborak a Prochasko se i Rozdobudko pokouší zpracovat poslední desetiletí skrze literaturu. I Rozdobudko přetváří jazyk, jak to vidíme u Karpy. Jsou tu ovšem podstatné rozdíly. Rozdobudko jako jediná napsala zcela fiktivní text. I když přišla s jazykovými inovacemi, většina literárních kritiků považuje její jazyk pouze za beletristický. Někdo to ovšem dělat musí. Místní akademici připomínají rigidní a obsedantně konzervativní Francouzskou akademii, jež dohlíží na čistotu lexika a témat ve Francii. Ukrajinština je schopná přežití právě díky Ireně Rozdobudko: to její díla si získávají čtenáře, pro ukrajinskou literaturu ztracené počátkem devadesátých let. Její tvorbu můžeme označit za populární, tržně orientovanou, ale dokud bude dobře napsána, zůstane literaturou. Právě tento beletristický román je ve své kompozici překvapivě nejsložitější. Střídá se v něm perspektiva vyjádřená v první osobě s perspektivou autorky. Ich-forma zde ztělesňuje mužský pohled (v tomto žánru to přitom bývá naopak – muži spisovatelé tradičně promlouvají ženským hlasem) a za autorovým vyprávěním se skrývá žena.

Proč jsem si vybral těchto pět knih? Co je na nich typického? Za prvé nezměrná touha ukrajinské literatury po vlastním románu. Za druhé masivní poptávka po pamětech a autobiografiích, na kterou reagují spisovatelé, ale ve stejné míře i lidé z jiných profesí. Za poslední léta vyšla na Ukrajině řada vzpomínkových knih od obou kategorií, od spisovatelů i nespisovatelů. Z jednotlivých osudů, zachycených na papíře, se potom skládá takzvaná národní a kolektivní paměť. Za třetí volání po literárním zpracování nedávné minulosti, událostí dvacátého století, a to nikoli “rozhněvanou či nostalgickou formou”, jak se vyjádřil Ljubomir Iliev, překladatel Fausta do bulharštiny. Na to už autobiografie nestačí. Nezbývá než doufat, že zatímní pokusy psané v autobiografické formě jsou předehrou ke skutečnému románu této éry. Éry, která, věřme, nebude v době, kdy se takový román objeví, již dávno zapomenutou, pro nikoho nezajímavou minulostí. Jde tu o překlad běhu světa. Včerejška a dneška. Není to překlad mezi řádky. Není to ani doslovný překlad skutečnosti. Takový překlad byl odjakživa úkolem literatury.