‘Pravé Holandsko’ a noví Nizozemci

Má Nizozemsko velkou literaturu, jíž se může chlubit? Tuhle otázku mi často pokládají v zahraničí. Kdo tedy patří k nestorům nizozemské literatury? Mnoho lidí, s nimiž hovořím, není s to jmenovat byť jen jednoho spisovatele z holandsky mluvícího světa. Erasmus, Spinoza, Anne Franková – zdá se, že ani jeden z nich nevyvolává přímou spojitost s Nizozemskem, přestože Erasmus žil v Rotterdamu, Spinoza se narodil v Amsterdamu a Het achterhuis (Deník Anne Frankové) byl napsán v domě s výhledem na amsterdamský kanál.

Každý, kdo chce načrtnout obraz nizozemské literatury posledních padesáti let, se musí zabývat pěti nejvýznamnějšími autory: Willemem Frederikem Hermansem, Gerardem Revem (oba již zemřeli), Harrym Mulischem, Ceesem Nooteboomem a Hellou S. Haasseovou.

Willem Frederik Hermans (nar. 1921) si rád říkal nejpřednější spisovatel Nizozemska a je možné, že jím i byl. Po Hermansově smrti v roce 1995 se jeho nakladatelství De Bezige Bij pustilo do sestavování jeho kompletního díla, které vydalo na dvacet čtyři objemných svazků románů, dopisů, esejů, poezie a dramat. Hlavním Hermansovým tématem je marné úsilí člověka nalézt v chaosu, jenž nás reálně obklopuje, nějaký řád. Jeho postavy se ocitají v situacích, s nimiž si nevědí rady, a jejich pátrání po identitě končí neúspěchem. Čtyři z nejzásadnějších Hermansových románů se odehrávají za 2. světové války, v období, které se hodí k jeho filozofickému a občas nihilistickému tónu. Počátkem roku 2007 vyjádřil Milan Kundera v Le Monde des Livres svůj obdiv k románu De donkere kamer van Damokles (Damoklova temná komora), jenž ho prý uchvátil a jenž byl do té chvíle přehlížen, přestože byl přeložen do francouzštiny. Děj knihy pojednává o trafikantovi, který na příkaz svého machistického alter ega vykonává odbojovou činnost. Poté co je jeho země osvobozena, zjistí, že je podezírán z kolaborace.

Kundera tento román popisuje jako posedlý reálnem a zároveň v područí nepravděpodobného a nezvyklého. Chválí temnou lyričnost a morální nejednoznačnost Hermansova světa a téměř nevěřícně se pozastavuje nad tím, že je tento román také napínavým thrillerem. Hermans ukazuje, jak se může individuální prožívání 2. světové války naprosto rozcházet s kolektivními vzpomínkami na stejné období.

Gerard Reve (nar. 1923) zemřel v dubnu 2006. Navzdory kontroverznímu životnímu stylu byl populárním autorem poválečného Nizozemska a ve svém díle se vždy snažil posouvat hranice. Díky jazyku, jenž spojoval obřadnost a ironičnost s všednodenností, se stal průlomovým spisovatelem. Jeho debut De avonden (Večery, 1947) přinesl do nizozemské literatury zcela nový hlas a představil styl, který poznamenal několik dalších generací. Jako autor románů, poezie a epistolárních děl se viděl v tradici, která spojuje romantismus s dekadencí, a za mnoha projevy “bytí” hledal nějakou vyšší bytost. Z toho důvodu jeho styl často působí biblicky a exaltovaně. Reveovými hlavními literárními tématy jsou Bůh, láska a smrt. Ani v životě, ani ve svém díle se neobával nastolovat tabuizovaná témata, ať už náboženské, sexuální, citové nebo literární povahy.

Po dlouhou dobu byla v nizozemské literatuře za nejplodnější téma považována otázka druhé světové války. Období od roku 1940 do roku 1945 dalo vzniknout dlouhé řadě svědectví a autobiografických románů – například z pera židovských obětí jako Marga Mincová nebo G. L. Durlacher – a desítky dalších autorů se poté zabývali problémy druhé generace (Leon de Winter, Adriaan van Dis).

Jedním z nejlepších románů o druhé světové válce je bezpochyby De aanslag (Atentát, 1982, česky 1986) Harryho Mulische (nar. 1927), jednoho z největších žijících autorů dneška, jehož knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. De aanslag je dokonale strukturovaný, poutavý román o útoku na kolaboranta. K atentátu dojde před rodinným domem a celá rodina, která v něm bydlí, je popravena. Přežije pouze jedenáctiletý chlapec, který je po zbytek života pronásledován pocity viny.

Mulisch, syn rakouského kolaboranta a židovské matky, vydal v roce 1992 svůj opus magnum De ontdekking van de hemel (Objevení nebe), myticko-realistický “totální román” o vyvoleném, který je pověřen úkolem navrátit do nebe kamenné desky s Desaterem. Od stejného autora pochází také Siegfried, een zwarte idylle (Siegfried, 2001, česky 2003), dílo, v němž vypravěč odhaluje tragický příběh fiktivního Hitlerova syna. Tato kniha se nedávno stala vítězem ankety evropských školáků o nejlepší román (Livres en Europe).

Mimo Nizozemsko však čtenáři považují za nizozemského spisovatele par excellence Ceese Nootebooma (nar. 1933). V souladu s příslovím, že doma není nikdo prorokem, nejsou jeho romány a eseje v jeho vlasti přijímány se stejným nadšením jako v zahraničí. Sám spisovatel to přičítá svému katolickému profilu a kosmopolitnímu přístupu, ale věrohodnější je patrně vysvětlení, že píše nerealistickou beletrii, která je pro nizozemské čtenáře těžko uchopitelná. Mezi témata, která se opakovaně objevují v Nooteboomových knihách, patří pomíjivost času a nespolehlivost paměti. Jimi se zaobírá například román Het volgende verhaal (Následující příběh, 1991, česky 1992), který se ve vlasti nedočkal příliš přívětivého přijetí, ale zato byl úspěšně přeložen do mnoha dalších jazyků.

Romány z Indie

Hella S. Haasseová (nar. 1918) jako jediná z velké pětky vydala v poslední době něco nového. Haasseová debutovala v roce 1948 knihou Oeroeg (Urug), založenou na vzpomínkách na rodnou zemi, bývalou kolonii Nizozemskou východní Indii, dnešní Indonésii. Pomocí příběhu o upadajícím přátelství syna holandského kolonizátora a sundského chlapce Oeroeg zobrazuje trauma, které poznalo mnoho Holanďanů žijících v této holandské kolonii až do války o nezávislost, která vedla k indonéské suverenitě.

Od své prvotiny napsala Haasseová řadu dalších titulů, včetně románů, her, poezie a esejů. Její vydavatel Querido také připravuje souborné dílo, které vyjde ve speciální edici. Knihy Haasseové byly přeloženy do mnoha jazyků, včetně francouzštiny, v níž je k dispozici téměř celá její tvorba. V 50. letech minulého století se Haasseová soustředila na historické romány – Het woud der verwachting (Hvozd očekávání, 1949) a De scharlaken stad (Šarlatové město, 1952) –, zatímco později publikovala chytře strukturované romány kombinující témata, jako jsou zlo, labyrint, láska a manželství s mytologickými a existenciálními otázkami. Dalším tématem, k němuž se spisovatelka opakovaně vrací, je záhada a její možné objasnění. Haasseová je rovněž autorkou “dokumentárních románů”, postavených na skutečných dopisech či jiných dokumentech nalezených v archivech, k nimž patří Mevrouw Bentinck of Onverenigbaarheid van karakter (Paní Benticková aneb povahová neslučitelnost, 1978) a Schaduwbeeld of Het geheim van Appeltern (Stín aneb tajemství Appelternu, 1989).

Významné místo zaujímají v jejím díle také tzv. romány z Nizozemské východní Indie (první z nich byl výše zmíněný Oeroeg), které se částečně odehrávají v její rodné zemi a na koloniální otázky nahlížejí z odlišné perspektivy, přeformulovávají je a upravují. Heren van de thee (Páni čajových plantáží, 1992, česky 2003), dokumentární román o ambiciózním pionýrském plantážníkovi, který pro úspěch čajové plantáže obětuje vlastní rodinu, se stal skutečným bestsellerem. Sleuteloog (Oko klíče, 2002) se znovu vrací k tématům, která se poprvé objevila v románu Oeroeg, i když tam byla nahlížena z jiné perspektivy, z pohledu staré dámy, jež se zamýšlí nad kamarády z dětství prožitého v Nizozemské Indii.

Nedávno vydaná sbírka povídek Het tuinhuis (Zahradní domek, 2006) je výbornou ukázkou stylistických a tématických kvalit Haasseové. Jak to v její tvorbě bývá, podstata mezilidských vztahů není nikdy doslovně pojmenovaná, ale zůstává pouze naznačena. Nevidíme víc než zlomek světa, jehož pravou povahu nikdy nepoznáme, dává nám na srozuměnou autorka. Obvyklou metaforou pro dílo Haasseové jsou vzory indonéské batiky, v nichž množství různorodých postav tvoří těžko zachytitelnou mozaiku, skládající se ze samých podivných tvarů a jemných barev.

Het tuinhuis obsahuje starší, nepublikované povídky i povídky nové. Pokud jde o jejich tón, témata a styl, není tu žádný rozdíl mezi povídkou z roku 1948 a povídkou z roku 2000. Zůstávají překvapivé formulace, zajímavé postavy i přemíra záhad. Například “De kore” (Jádro) vypráví o manželském páru pobývajícím na řeckém ostrově. Manžel se vášnivě zajímá o práce na vykopávkách a nechá se okouzlit mladou dívkou, jež při odchodu daruje jeho ženě květiny – květiny smrti, jak se ukáže, protože žena se právě dozvěděla, že je smrtelně nemocná.

V povídkách Haasseové se opakovaně objevují také mytologické symboly. To platí pro jinou povídku ze sbírky, “Een kruik uit Arelate” (Kamenný džbán z Arelate), která se odehrává v okolí Nîmes v prvním století n. l. Pasačka ovcí vyráží do sousedního města, aby vrátila svého švagra ženě a jejich čerstvě narozenému dítěti. Ten jí dá prázdný kamenný džbán, aby ho vzala zpět do vesnice. Čtenář se nedozví žádné podrobnosti, ale cítí, že brzy dojde k neštěstí. Stejně dramatický je i osud Japonky v povídce “Lidy Boeaja”, která by měla být zařazena mezi díla z Nizozemské Indie. Těžce pracující žena se stane obětí autoritářského, sebestředného manžela. Jejich manželství bylo kdysi sjednáno, ale nyní se ji manžel chystá opustit. V této povídkové sbírce Haasseová znovu prokazuje skvělé literární kvality, schopnost proměnit nevýznamnou příhodu nebo drobný historický fakt v naléhavý příběh, v nádhernou, smysluplnou povídku, která zaujme představivost a důvtip každého čtenáře.

Sociální témata

Jedním z několika významných současných autorů, kteří se dotýkají otázek Nizozemské východní Indie, je – vedle Helly S. Haasseové – Adriaan van Dis (nar. 1946). Některé jeho romány jsou inspirovány dětstvím stráveným v rodině repatriantů z Nizozemské Indie. Nathan Sid, jeho debut z roku 1984, Indische duinen (Indické duny, 1994) a Familieziek (Rodinné zatížení, 2002) tvoří důmyslnou trilogii plnou černého humoru, která líčí vztah syna a otce oscilující mezi láskou a nenávistí a jeho dětství v rodině s kořeny napůl v Nizozemské Indii, napůl v Nizozemsku. Van Dis je také autorem příběhů z cest, většinou z Afriky, světadílu, který mnohokrát navštívil.

K poslednímu románu De wandelaar (Chodec, 2007) inspirovala van Dise Paříž, do níž se před pár lety přestěhoval. Starý Holanďan s nemocným srdcem, který zde představuje van Disovo alter ego, žije v malém pařížském bytě. Jednoho dne jde kolem ubytovny nelegálních přistěhovalců, kde právě hoří. Do náručí mu skočí pes a od té chvíle už se od něj nehne. Pes, chodec, na kterého odkazuje název knihy, prý pochází z Afriky a do města přijel po nekonečně dlouhé cestě. Díky psovi se protagonista seznamuje se životem Pařížanů žijících na okraji společnosti a ilegálních přistěhovalců, vidí vývařovny pro chudé, bídu a vandráky spící v krabicích.

Van Dis tak dokládá pocit viny bohatých obyvatel Západu vůči těm méně šťastným. Jeho protagonista již nemůže zavírat oči před bídou a před rozdílem mezi chudými a bohatými, které patří k životu v Paříži. Zoufale se pokouší “konat dobro” nebo “něco nějak nahradit”, ale jak to udělat? Van Disův román je velmi aktuální, naráží na výbušnou situaci na pařížských předměstích a na nedávné požáry v centru Paříže.

Právě o tomto tématu – přítomnosti či spíše údajné nepřítomnosti aktuálních otázek v nizozemské literatuře – se v Nizozemsku často diskutuje. Nizozemská literatura prý nevěnuje dostatečnou pozornost důležitým událostem dneška. Kde jsou romány o 11. září nebo o zavraždění politika Pima Fortuyna či filmaře Theo van Gogha? ptají se někteří. Proč vidí nizozemští spisovatelé – na rozdíl například od svých amerických kolegů – jen vlastní pupek a neotevřou se vnějším vlivům?

Pokud ale chcete po spisovatelích, aby se více vyjadřovali k současným sociálním otázkám, přeměníte literaturu v cosi podobného novinám. Zájem o chybné postoje dnešní doby, povědomí o aktuálních problémech ani psaní o nich se nijak nevztahují k tomu, čím může být a čím by měla být literatura. Noviny, televize a rádio se zajímají především o nové, nezestárlé věci: nejnovější film, poslední knihu, právě otevřenou výstavu. Román má nezadatelné právo se s takovou koncepcí rozejít – na tom se shoduje většina nizozemských autorů. Navíc právo románu na život se odvíjí z naprosto opačných principů: z trvanlivosti, kontinuity, vysvětlení a koheze. Jeho úkol je jiný. Romanopisec nesmí mít nikdy pocit, že je povinován komentovat události ze skutečného života. Román nemusí reagovat na momentální dění. Literatura se rodí z osobní posedlosti a zájmů a vyžaduje odstup. Román je antitezí doby. Jde proti jejímu duchu, proti pomíjivosti a uniformitě a musí hovořit jedinečným a osobitým hlasem, který vstupuje do dialogu se svými předchůdci, a poskytovat historický, literární kontext pro existenciální otázky tvořící doménu literatury. Musí nabízet prostor pro nejistotu, pro upřímné vyjádření pochybností, prostor, kde nikdo nemá monopol na pravdu. Je to útočiště pro nezávislého ducha.

Návrat k pravému Holandsku

Na druhou stranu literatura vždy, ať už na sebe bere jakoukoli podobu, odhaluje něco, co je pro dobu jejího vzniku charakteristické. Osvětluje proces změn, které ovlivňují myšlení a city. Zpodobňuje obavy společnosti, jak viditelné, tak skryté. Knielen op een bed violen (Klečet v záhoně fialek, 2005) Jana Siebelinka (nar. 1938) je román, který skutečně o současném Nizozemsku vypovídá něco velmi charakteristického. Kniha zaznamenala ohromný úspěch a prodalo se jí 300 000 kusů za rok, což je cifra v historii nizozemské literatury nevídaná. Siebelink se vrátil k tématu ze své prvotiny z roku 1975, a to v době, kdy měl za sebou již na třicet titulů. Jedná se o příběh otce uvízlého v osidlech temného náboženského fanatismu a výsledkem je kniha prostoupená duchem doby. Knielen op een bed violen je pozoruhodný román o majiteli lesní školky, který propadne ortodoxní kalvinistické sektě a nakonec nejenže zničí vlastní podnik, ale zcela se odcizí i ženě a svým dvěma synům a svůj postoj si podrží až do smrti.

Kniha pojednává o zlu v podobě hluboce věřících lidí, kteří zničí manželství, ráj na zemi, i rodinu. Jemný, nerozhodný a ztracený protagonista je čím dál izolovanější, zatímco sekta si ho víc a víc podrobuje. Není však schopen klást otázky nebo odporovat starověkým textům, které jsou mu předkládány jako pravda. Stejně důležitým tématem je neotřesitelná, věrná láska ženy k manželovi. Hrdinova manželka dělá, co je v jejích silách, aby manželovi porozuměla a aby pochopila jeho náboženskou posedlost, přestože mu kvůli náboženským fanatikům hrozí bankrot. Muž nakonec všechno ztrácí a vzdává se všeho, co ho kdy těšilo – lásky, manželství, lesní školky, rodiny, otcovství.

Rozumí se samo sebou, že do nedávné doby byla většina nizozemských spisovatelů z konce dvacátého století ateisty. Náboženská víra byla v intelektuálních kruzích tabu. V osmdesátých letech se zdálo, že spolu s ostatními velkými ideologiemi zemřelo i náboženství. Křesťanskou beletrii psal jen tu a tam nějaký ten regionální spisovatel. Dnes je ale v Nizozemsku jiné klima a víra v Boha již není chápána jako zpátečnictví, ať už v literatuře, nebo v politice. Náboženství je zpátky ve hře a do nizozemské kultury se vrátilo s pozoruhodnou silou, jak dokazuje úspěch románů jako Knielen op een bed violen. Tato kniha líčí trvalé sepětí Holanďanů s hluboce zakořeněnou a Boha se strachující vírou. Moderní koncepty, jako je sekularizace, globalizace nebo globální vesnice, mají ke světu tohoto románu velmi daleko. Tato výjimečně úspěšná kniha postrádá jakékoli znaky modernity – nejsou tu e-maily, počítače, televize, nevěra či sex, ani se zde nemluví o vzdálených dovolenkových destinacích nebo o jakékoli jiné exotice.

Siebelink přirovnává svět své knihy k “pravému Holandsku”, ke starému Nizozemsku, k Bohu zašlých časů. Toto “pravé Holandsko” představuje minulost, která vzhledem k levicové, ateistické filozofii šedesátých let ustoupila do pozadí, ale zjevně nikdy nepřestala existovat. O náboženském vytržení, které zachvátí Siebelinkova hrdinu, lze však také říci, že se dotýká zcela jiného současného tématu, jež se projevuje určitou formou džihádu. Ortodoxní protestanti, kteří si románového protagonistu podmaní, se snaží získat pro víru nové duše a zcela rozložit životy lidí, na něž se zaměří.

Mnozí mají pocit, že při překotné sekularizaci a odkřesťanšťování Západu se cosi ztratilo. Lidé chtějí znovu nabýt pocitu bezpečí a úcty k domácím hodnotám a v reakci na globalizaci se pokoušejí ustavit vlastní charakteristickou identitu. Potřebují větší stabilitu, něco nového, čeho by se mohli přidržet, nějakou novou ideologii. Někteří dokonce volají po nějaké zdravé formě provinčnosti. Mnoho lidí je nespokojeno s hloupnutím světa, s materialismem a povrchností spotřební společnosti a pátrají po hlubokých hodnotách v nějakém novém typu náboženství.

Postmoderní nihilismus

V Nizozemsku se však stejně velké oblibě těší také romány opačného ražení – nihilistické, postmoderní, prostoupené existenciálním zoufalstvím. Jedním z nejtalentovanějších současných spisovatelů je Arnon Grunberg (nar. 1971). Od své prvotiny Blauwe maandagen (Modré pondělky, 1994, česky 1999) se vypracoval mezi nejobdivovanější a nejpilnější nizozemské autory. Na kontě má již devět románů a stejně úctyhodný je i objem jeho textů, které nemají knižní formu – sloupků, polemik, článků, seriálů. Grunberg je doma ve všech žánrech, ba i v televizi, kde moderuje kulturní pořady. Je tedy neobvykle plodným autorem.

Grunberg je autorem tragikomických románů, které napsal jak pod svým jménem, tak pod pseudonymem Marek van der Jagt. Ve všech se vyskytují muži-ztroskotanci – mladí přistěhovalci, neúspěšní spisovatelé, redaktoři, kteří přišli o práci – zoufale se snažící naplnit prázdný život smyslem. Jeho dílo se vyznačuje krátkými větami, neustálým opakováním, pseudofilozofováním a nekonečným proudem bonmotů, a proto je často spojováno s groteskou. Jeho první knihy se zabývají zápasem mezi matkami a syny, mladými ctižádostivými muži na cestě za velkou budoucností, kteří se v nejranějších románech nápadně podobají samotnému Grunbergovi. První zásadní posun v Grunbergově díle přišel s románem De geschiedenis van min kaalheid (Dějiny mé plešatosti, 2000), při jehož vydání poprvé použil pseudonym. Zde již Grunberg nevystupuje jako románová postava a vypravěč je dílem jeho představivosti. Další změnu směru v Grunbergově tvorbě představoval román De asielzoeker (Uprchlík, 2003). Hlavní hrdina poprvé není mladík, ale muž ve středním věku, který už žádné ambice nechová a jehož smrtelná choroba předznamená konec vystřízlivělého života.

Grunbergův poslední román Tirza (2006, česky 2009), který obdržel řadu prestižních ocenění vypráví o stárnoucím muži, bývalém nakladatelském redaktorovi překladové beletrie. Když přijde o místo, potlouká se po letišti, jako by na někoho čekal nebo někoho právě přivezl. Má dceru Tirzu, s níž je již léta sám, od doby, co ho opustila manželka. Žije jen pro ni a dělá, co je v jeho silách, aby byl vzorným otcem. Vždycky, už když byla malá holčička, ji chtěl seznámit se vším, co je v životě důležité. Protože šikovně investoval, daří se mu dobře. Ale svobodu vnímá jako příliš svévolnou, bez patřičného řádu – a právě nedostatek řádu nakonec vede k tragédii. Stabilita a nehybnost pro něj představují základní předpoklady k lásce a štěstí. Dokud se může starat o Tirzu, dokáže se vyrovnat s tím, že ho žena vyměnila za lásku z dětství, i s tím, že byl o část úspor připraven finančním podvodem.

Kniha začíná ve chvíli, kdy se znenadání, vpředvečer dceřina maturitního večírku vrací jeho bývalá manželka. Katastrofický vývoj, který následuje v několika dalších týdnech, je prvotřídně vylíčený, načrtnutý se značnou mírou sebevědomí a přesnosti. Otcův strach ze ztráty dcery je čím dál hmatatelnější: Tirza se chystá s přítelem (který jako by z oka vypadl známému teroristovi) na cestu do Afriky. Slušný, dobrosrdečný protagonista románu se nezadržitelně mění v netvora – ve zrůdu, která číhá v každém z nás a čeká na vhodné podmínky, za nichž by mohla procitnout. Kniha je jasným dokladem Grunbergova nihilismu, ačkoliv na konci přidává také moralistické poselství.

Faktografové

Vedle rozkvětu románu – rodinné ságy a autobiografickou prózu nechávám stranou – dochází v současné nizozemské literatuře k dalšímu pozoruhodnému vývoji, a to k vydávání stále populárnější literatury faktu. Mezi hvězdy tohoto žánru patří autoři jako Geert Mak, Annejet van der Zijlová, Frank Westerman, Christiane Ottenová, Joris Luyendijk a Judith Koelemeijerová.

Dílo Geerta Maka (nar. 1946) zahrnuje De eeuw van min vader (Století mého otce, 1999), dějiny Nizozemska dvacátého století ve formě rodinné historie, v nichž autor uvažuje nad tím, co nás spojuje se všemi lidmi, kteří žili v minulém století. V roce 2004 vydal knihu In Europa (V Evropě), objemný svazek, který se setkal s mimořádným úspěchem také v Anglii a ve Francii. In Europa je založena na Makově tažení Evropou z roku 1999, které bylo jakousi konečnou inspekcí – v jakém stavu je tento světadíl na konci dvacátého století? Zároveň šlo o “historickou cestu”, protože se Mak – kde to jen bylo možné – držel běhu dějin a vyhledával veškeré stopy historie. Cestoval do odlehlých koutů Evropy, mluvil s nesčetnými Evropany, zjišťoval, jaký vliv měly dějiny na jejich životy, a sestavil obří mozaiku historické provázanosti. Kniha se stala evropským bestsellerem.

Mladší autoři jako Annejet van der Zijlová (Sonny Boy, 2004) a Frank Westerman (De graanrepubliek [Obilná republika], 1999; El negro en ik, 2004, česky El negro, 2007) se na tento nový žánr také zaměřili a píší literaturu faktu tu s větším, tu s menším úspěchem. Tito spisovatelé popisují skutečnost pomocí literárních prostředků. Jejich knihy vycházejí z pečlivých novinářských nebo historických rešerší, ale čtou se jako romány. Nejde samozřejmě o zcela nový, odlišný žánr – spisovatelé nemající k dispozici vizuální média ztvárňovali realitu slovy již v devatenáctém století –, ale v posledním desetiletí prošel tento typ literatury pozoruhodnou renesancí. Všechno začalo v roce 1996 vydáním knihy Geerta Maka Toen God verdween uit Jorwerd (Jorwerd: smrt vesnice v Evropě na konci dvacátého století), která vypráví příběh vesnice v severní nizozemské provincii Frísko během tzv. tiché revoluce mezi lety 1945 a 1995. Píše se zde o farmářích a penězích, o majitelích malých krámků, o městě, které zasahuje do vesnice, a o úpadku venkova.

Je dost dobře možné, že úspěch tohoto žánru tkví v transformaci nizozemské společnosti. S pádem náboženských pilířů v šedesátých letech dvacátého století, s druhou vlnou feminismu a se sexuální revolucí ztratili lidé orientaci a začali se obracet k jiným vodítkům – tedy k životům ostatních lidí. K tomu se pochopitelně skvěle hodí životopisná literatura. Úspěch literatury faktu lze chápat jako výsledek tohoto vývoje.

Jiná role náleží “dětem” populační exploze po druhé světové válce, kdysi volajícím po posílení imaginace, které se dnes zřejmě snaží zhodnotit dopad své generace na společnost, poznat, kam je jejich úsilí přivedlo a jak se projevují změny v mentalitě během šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století, jejímiž katalyzátory samy byly. Jedná se o procitnutí, potřebu ospravedlnit minulé činy, probouzející se pochyby či o pouhou nostalgii? V tomto procesu hraje literatura faktu vedoucí úlohu. Literatura odhaluje složitost, nejednoznačnost a nejasnost života. Ale i faktografická literatura čerpá z dvojznačnosti, ironie a paradoxu.

Spisovatel jako člověk bez domova

Po celé minulé století obohacovali nizozemskou literaturu autoři z Indonésie a Nizozemských Antil a díla, která se dotýkají života v bývalých koloniích. Během posledního desetiletí se v Nizozemsku začaly ozývat nové hlasy z ostatních částí světa. Pocházejí z Íránu, Iráku, Somálska, Libanonu i odjinud, i když největší počet přírůstků prozrazuje marocký původ.

Mladí nizozemští spisovatelé narození v Maroku, kteří přišli do Nizozemska v raném věku, byli nejprve označeni nálepkou marocko-nizozemských autorů. To platí pro spisovatele jako je Abdelkader Benali, Naima El Bezazová, Hafid Bouazza a Mustafa Stitou, kteří v posledních letech potvrdili, že mají v nizozemské literatuře své místo. Na literární scéně Nizozemska se prosadil také Fouad Laroui, který psal původně ve francouzštině.

Jak Benali, tak Bouazza vydali své prvotiny v roce 1996. Benaliho román se jmenoval Bruiloft aan zee (Svatba na mořském břehu) a Bouazzův nesl název De voeten van Abdullah (Abdullahovy nohy). Oba byli chváleni za živý, novátorský styl. Benali smísil různorodé tradice se širokou škálou literárních žánrů a vytvořil přesvědčivý vizuální svět. Východní vynalézavost se snoubí se západní románovou tradicí. Bouazza byl vynášen za barokní jazyk, odvozený z tzv. Tachtigers neboli hnutí Osmdesátníků, skupiny spisovatelů, která způsobila revoluci na literární scéně osmdesátých let devatenáctého století. Tento jazyk je plný výrazů popisujících smyslové vjemy a originálních, občas přímo bizarních slov a označení, včetně pár výpůjček z osmnáctého století. V roce 1994 vyšla tehdy devatenáctiletému Mustafovi Stitou sbírka básní Min vorkem (Mé formy) a hned od začátků bylo jasné, že tento autor nepostrádá talent.

Do nizozemské literatury se dostal nový směr a jeho inspirace se v ní usadila natrvalo. Benali publikoval již pět románů, několik her, dokumentární črtu z války v Libanonu a novinové sloupky. Navíc působí jako “writer-in-residence” na amsterdamské Vrije Universiteit. Bouazza se zatím věnuje překladům arabské poezie, sestavuje antologie a napsal také několik her a tlustých románů. A v publikační činnosti pokračuje i Mustafa Stitou.

Tato nová generace nizozemských autorů marockého původu byla zkraje považována za “přistěhovalecké spisovatele”. Často je zvali hromadně, aby promluvili na literárních akcích představujících “přistěhovaleckou literaturu”. Jenže výraz “přistěhovalec” je vždycky podezřelý a do umění či do literatury už nepatří vůbec. Ve svém eseji “Een beer in bontjas” (“Medvěd v kožichu”, 2001) si Bouazza dělá legraci z nálepkování autorů a přichází s označením N.S.M.A.N.N. (Nederlandse schrijver van Marokkaanse afkomst met Nederlandse nationaliteit, neboli nizozemský spisovatel marockého původu s nizozemskou národností). Vysmívá se sklonu tleskat “exotice” v dílech imigrantů a touze umístit tyto autory do jasně definovaného šuplíku. Namítá, že hlavním cílem literatury imigrantských spisovatelů nemusí být kulturní přenos – jsou to především a v první řadě spisovatelé, “jazyk je jejich identitou, styl jejich pasem”. Spisovatelé mohou čerpat z místa svého původu nebo ze země, do níž přijeli, ale literatura má své kořeny v představivosti, v nezakořeněnosti, v jistém druhu bezdomovectví a outsiderství, které nelze definovat ani označit nálepkou, které je ale důvěrně známé všem spisovatelům.

“Nizozemská kultura,” píše Bouazza ve svém eseji, “je statná, starostlivá matka klokanice. Jsou i horší kapsy, s nimiž se musí spisovatelé spokojit.” Něco podobného poznamenal v eseji “Vreemdeling: aangenaam” (Cizinec: těší mě, 2001) také Fouad Laroui. Tento spisovatel se narodil v Maroku, zčásti vyrůstal ve Francii a nyní žije a pracuje v Nizozemsku, píše romány ve francouzštině, ale poezii vydává v holandštině (Verbannen woorden [Zakázaná slova], 2002). Ve “Vreemdeling: aangenaam” popisuje svá setkání s “cizotou” v řadě různých zemí a dochází k závěru, že nalezl přinejmenším jedno místo, kde je příjemné být cizincem: Amsterdam.

Zjistit, jak se vypořádat se životem – to je samo o sobě raison d’etre románu. Nebo, jak mi jednou řekla Hella S. Haasseová:

Kde nestačí pouhá slova, učiní literatura něco, čím
rozšíří lidský pohled na realitu. Rozšiřování, to je ono.
Najednou se člověk dozví o zážitcích, které, možno
říci, nejsou jeho všednodenní realitou a ani nemohou
být vyjádřeny slovy. Hlavní kvalitou literatury je fakt,
že i když něco není možné popsat, lze to aspoň naznačit.

Literatura se znovu a znovu ptá “odkud pocházíš?” a “kam kráčíš?” – a stejné otázky jsou neustále pokládány ohledně minulosti a budoucnosti Evropy. Spisovatel vypráví příběhy, které otevírají čtenářům oči, uvádějí je do světů, o nichž nevědí buď nic, nebo jen zavedená klišé. V literatuře nejste jen sebou samými, ale také ostatními. Literatura může přispět k povědomí o minulosti a k pochopení druhých, našich (nových) sousedů. Proto je tak důležité, aby se pera chopili i nový Evropané, imigranti z jiných evropských i mimoevropských zemí. A to se – stejně jako všude jinde ve světě –, v nizozemské literatuře děje.