Prager Frühling

Rakouská televizní stanice ORF 2 vysílala ke čtyřicátému výročí vpádu vojsk Varšavského paktu do Československa komponovaný večer. Ústřední část tvořil dokument Manfreda Christa a Michaela Kreihsla nazvaný Pražské jaro.

Už expoziční pokus významově zakotvit takzvaný československý obrodný proces do rámce tehdejšího světového dění jevil rysy značné schematičnosti. Události pražského jara byly zavlečeny do sourozenectví s hnutím hippies v Americe a studentskými bouřemi ve Francii nebo v Německu, aniž by tvůrci vzali v potaz skutečnost, že všecky tři zmíněné země byly na rozdíl od Československa součástí demokratického světa. Tvůrci tak (snad bezděky?) sugerovali divákovi dojem, že se nakonec ani potlačení pražského jara pomocí tanků a střelných zbraní v zásadě příliš nelišilo od střetu rozdováděné francouzské omladiny s policejními obušky.

Hlavním tématem filmu nicméně byly okolnosti okupace a vztah Československa k sovětskému impériu. Dokument byl (vedle žurnálově aseptických záběrů z televizního archívu) komponován ze dvou rovin.

První tvořily inscenované situace s patetickým Janem Hrušínským v roli Alexandra Dubčeka. Ztělesnil zde se vší teatrální vervou smělého, odvážného a ironií překypujícího politika, který se doslova i obrazně nenechal opít Brežněvovou vodkou a byl ochoten brát se za vlast do posledních střízlivých sil. Historický fakt, že Dubček et consortes (s výjimkou Františka Kriegla) podepsal Brežněvovi loajalitu s okupací a záhy nato stvrdil svým podpisem i takzvaný “pendrekový zákon” už autorům za zmínku nestál.

Z toho, jak a v jakých scénách jsou Dubček a jeho vláda vyobrazeni, usuzuju, že se Christ s Kreislem opírali o román Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu. Nemíním se tu pouštět do rozboru této knihy. Chci jen poukázat na to, že ani v Mlynářově podání není Dubček zobrazen jako polobůh bez bázně a hany. Autoři ale chtěli neposkvrněného, protože divácky přitažlivého hrdinu, a tak vznikl Dubčekohrušínský.

Druhou rovinu dokumentu tvořily mluvící hlavy především pamětníků. A hle, kohopak zde autoři nenechali zazářit! Vedle Dubčekova nasládlého sekretáře v růžové košili dostali hlavní slovo: Antonín J. Liehm, Kamila Moučková a Jiří Pelikán. Rakouští dokumentaristé šli najisto. Ale nakonec – proč ne? Očitými, ba zainteresovanými svědky srpnových událostí i toho, co jim předcházelo, zvolená trojice byla. Proč se ale v dokumentu neposkytl stejný prostor lidem z druhého břehu, tedy těm, kteří s komunistickou ideologií nikdy neměli nic společného (a našlo by se jich dost)? Takto vznikl obraz, podle něhož se na “obrodě národa” v šedesátých letech podíleli výhradně reformní komunisti a právě jen oni pak taky byli jak se patří potrestáni. Samotným zpovídaným to ale sotva lze klást za vinu, ostatně tvůrci jejich výpovědi stejně nejspíš vytáhli z archívu (tu Pelikánovu nepochybně).

V každém případě je zjevné, že dokument Pražské jaro diletantským výplodem, jaký se jen tak nevidí. Jan Hrušínský se v jednom serverovém rozhovoru svěřil, že mu během natáčení z jeho role “běhal mráz po zádech”. Ani se mu nedivím. Já u televize na tom nebyl líp.

Co mě ale udivilo ještě víc než samotný dokument, byla skutečnost, že v následujícím diskusním pořadu Kulatý stůl, kterého se zúčastnil mimo jiné Jiří Gruša, nikdo obsah právě odvysílaného filmu nezpochybnil. Snad nedostali diskutující příležitost jej shlédnout? Snad byla jejich diskuse předtočena? Kdoví. Gruša a Irena Brežná si se zřejmým pocitem významnosti zavzpomínali na to, co zrovna dělali, když přišla okupace, a Kulatý stůl se dál točil už jen kolem banálních historicko-politických úvah a paralel na téma ruská okupace.

Pár týdnů před tím se mi dostal do ruky sborník česko-německého kulturního projektu ZIPP, věnovaný právě roku 1968 v Československu. Ovšemže v něm nechybělo ani interwiew s Jiřím Grušou. Před jeho skromným prohlášením, že “bez českých literátů – Kundery, Kohouta, Havla nebo mě – by vývoj směřující k Pražskému jaru vůbec nebyl možný”, je skutečně třeba smeknout. Zdá se, že čtyřicáté výročí udělalo ze srpna 68 celkem solidní kramářský artikl. Jedni z něho uhnětou demagogický dokument, druhý si s ním přizdobí vlastní personu – a všichni to nakonec dělají ve jménu dobré věci.