Opanování dějin narativem?

Mad’arská knižní sezóna nezačíná pro nakladatele v lednu a nekončí v prosinci. Místo toho se točí kolem Týdne knihy, který připadá na polovinu roku, na začátek června. To stále platí, přestože se dnes nejvíce knih prodá v předvánočním období a nakladatelé se již řadu let snaží načasovat vydání knih zaměřených na masový trh na konec roku. Díky tomu se literární kritici skutečné literatury pouštějí do hodnocení knižní úrody za uplynulý rok v době po tomto týdnu, kdy se s recenzemi v denících a s rozhlasovými nebo televizními rozhovory s autory roztrhne pytel.

Během knižní sezóny od června 2004 do června 2005 byly s největší dychtivostí očekávány nové romány Pála Závady (nar. 1954), Györgyho Spiróa (nar. 1946) a Zsuzsy Rakovszké (nar. 1960), a to nikoliv neopodstatněně či, jak se ukázalo, nikoliv nezaslouženě. Reklamní poprask kolem těchto knih však nespravedlivě zastínil romány dvou dalších spisovatelů Kristiána Grecsóa (nar. 1976) a Gábora Scheina (nar. 1969), kteří se výše jmenovaným co do kvality přinejmenším vyrovnají, ale kteří postrádají polohu, jež přitahuje čtenáře zvyklé na “nenáročné čtivo”.

Slovenská menšina v nedávné mad’arské minulosti

První román Pála Závady Jadviga párnaja (Jadvižin polštář, 1997) byl prvním dílem z mad’arské produkce považovaným za skutečnou literární událost, jemuž se zároveň podařilo získat širší okruh čtenářů. Tento román, který dostal také filmovou podobu, si už určitě přečetlo více než sto tisíc čtenářů. Milostný příběh, vystupující ze stran deníkových zápisů tvořících tři narativy, jež zčásti zachycují nové události a zčásti jsou komentářem předchozích poznámek, se odehrává v autorově rodišti, ve městě Tótkomlós ležícím ve Velké mad’arské nížině na jihovýchodě země, jehož obyvatelé patří převážně k slovenské etnické menšině. Movitý farmář Andrej Osztatní si od roku 1915 do roku 1937 vede záznamy o neopětované lásce, již chová ke své ženě Jadvize, o všedním běhu života na farmě, dilematech, jimž v neustále se měnící politické atmosféře čelí slovenská komunita, a o zvycích menšinové kultury, které si zachovaly jisté archaické rysy. Po Andrejově smrti začne do deníku psát Jadviga, na jedné straně ze svého pohledu komentující události, jež zaznamenal její muž, a na straně druhé popisující události nové. Třetí vrstva textu, dílo nejmladšího syna Miša, je závěrečným tahem dokumentujícím konečný úpadek rodiny, a to jak po stránce intelektuální a morální, tak po stránce fyzické. Mišo je rozčarován bratrskou žárlivostí a natolik zkorumpován poválečnými změnami v mad’arské politice, že se stane policejním informátorem. Jeho poslední záznam pochází z roku 1987.

Jadviga párnája těží ze skutečnosti, že do literatury vnáší uzavřený svět, který by jinak upadl v zapomnění. Jeho exotičnost totiž přikrývá román hermeneutickým závojem cizokrajnosti, jinakosti, takže čtenáři hrají roli etnologa: jsou nuceni zkoumat vlastní zkušenosti s exotickou odlišností a každý drobný detail tak získává na váze, významu, barvě, chuti a kvalitě. To lze přičíst zejména vlivu jazyka, především pak dialektu, jímž promlouvají Andrej a Miša. Andrejův poněkud obšírný, pomalý a místy syntakticky nejistý, i když vždy živočišný písemný projev ukazuje jak na bystrého farmáře, který se na důvěrně známém poli pohybuje s jistotou, přestože je v zásadě samouk, tak na sebevědomí i nejistotu mluvčího minoritního jazyka, jenž je doma ve dvou kulturách, ale zároveň uvízl v pasti dvou lingvistických norem. Mišo, vědom si své nevzdělanosti, ukřivděný a plný nenávisti, vykořeněný z obou kultur, se vyjadřuje se stejnou živočišností, která však tentokrát dokumentuje zkázu. Velký úspěch, jemuž se román těší, lze ovšem téměř s jistotou připsat vrstvě textu tvořené Jadvižinými zápisky. Pěstěná mladá dáma, vychovaná z části mimo Mad’arsko, používá k vysvětlení a interpretaci událostí jazyk intelektuální reflexe. Z pohledu románového celku jsou její záznamy vlastně povrchní – kdybychom je zkusili vyjmout, kniha by ze své živosti a svěžesti neztratila nic podstatného; dokonce by tím snad i získala, protože Jadvižino sentimentální vysvětlování odstraňuje hermeneutický závoj, čímž se dopouští trivializace světa.

Druhý Závadův román Milota (2002) je zasazen do stejného prostředí slovenské menšiny jako první a částečně se uchyluje také ke stejným formálním prvkům. Kniha střídá kapitolu po kapitole dva texty podobné deníkům: prvním jsou vzpomínky a úvahy stárnoucího Györgyho Miloty, narozeného v roce 1930, namluvené na kazetu, a druhým poznámky naťukané do počítače Erkou Roszkosovou, ženou z mladší generace. Tyto dvě roviny se ale navzájem nezrcadlí. Milotův text daleko přesahuje konvenční hranice deníku a spíše připomíná paměti z barokní éry – mimo jiné zahrnuje historii včelařství a dějiny slovenského obyvatelstva v Panonské pánvi od první osady z roku 1746 až po současnost. Erčin deník se naopak podobá spíše introspektivní, sebetrýznivé zpovědi. Literární hodnoty, které problikávaly už v Jadviga párnája, září v Milotovi jasnějším světlem a já se obávám, že s tím souvisí i skromnější komerční úspěch druhého románu. Rovněž přijetí kritiků bylo o poznání chladnější. Mohla to být pochopitelně reakce na předchozí obrovský úspěch, ale do jisté míry také na kompozici románu, jež je příliš rozvolněná a jež barokní mnohomluvnost Milotových pamětí drží pohromadě pouze tu a tam.

Třetí román dal Závadovi příležitost začít od čistého stolu – příležitost, které využil. Pravda, výchozí bod příběhu a místo, k němuž převážně odkazuje, je opět z větší části slovenská komunita a setkáme se zde i s řadou vedlejších postav z obou předchozích románů, díky čemuž se různé narativní linie spojí a zpětně svážou všechny tři knihy v trilogii. Přesto je A fényképész utóélete (Fotografův odkaz, 2004) radikálním odklonem od předchozích děl. Tři povídky knihy jsou navzájem propleteny, takže každá následující kapitola patří k jinému příběhu.

První začíná příjezdem týmu sociografů vedeného Lásszlem Dohányosem do nám již známé komunity, kde se rozvine diskuse s místními. Setkání vyfotí židovský fotograf Miklós Buchbinder. Tento příběh, nazvaný “Mrtví, vězňové a ministři”, vypráví v zásadě o tom, jak opakované zvraty mad’arských dějin do roku 1957 vyčerpaly nebo dokonce vymazaly všechny, kteří byly zachyceni na snímku – perzekuce židovského obyvatelstva, mad’arská účast v druhé světové válce, nejdřív německá, potom ruská okupace, převzetí moci komunisty v letech 1948-49, revoluce z roku 1956 a následné represe. Druhá povídka začíná na jaře roku 1968 a končí během prvních dní sovětské okupace Československa na konci srpna téhož roku. Její protagonisté jsou nyní již dospělé děti a ještě školou povinná vnoučata těch, kteří jsou zvěčněni na Buchbinderově fotografii. Jedním z vnuků je Ádám Koreň, kterého lze považovat za ústřední postavu knihy, protože skrze jeho současníky z univerzity, jeho lásky a kamarády se ve třetí povídce znovu propojí životy potomků někdejších “objevitelů vesnice” a samotných vesničanů.

Umístěním do jisté míry autobiografické postavy Koreně a jeho názorů do ohniska knihy však Závada román málem pohřbil. Nepropracovanost ženských postav a množství anekdotických epizod naznačují, že se v této rovině projevila jeho vlastní tautologická interpretace. Naštěstí je zde celou dobu přítomný i druhý ústřední protagonista – bezejmenný vypravěč hovořící v druhé osobě množného čísla, který je skutečně skvělým, originálním autorovým nápadem – jeho neustálá přítomnost balancující někde mezi sborem řecké tragédie a obecným plurálem tajné policie, jež dohlíží na postavy knihy, budí hrůzu. Pomocí této figury je scestné myšlení společnosti uvízlé na mrtvém bodě, zbabělý, netolerantní a provinční konsenzus, který je víc než cokoli jiného odpovědný za nechvalně proslulé události nedávné mad’arské historie, proměněn v jednoho z protagonistů knihy.

Opanování historie? Příběh římského impéria

Cílem historického románu epických rozměrů Fogság (Zajetí, 2005) Györgyho Spiróa se zdá být především snaha přesvědčit čtenáře, že pátrat po smyslu historie je počínání odsouzené k neúspěchu. Kniha začíná v roce 35 n. l., v jednadvacátém roce vlády římského císaře Tiberia, a končí smrtí hlavní postavy, Uriho, za vlády Tita. Uri, narozený v římské židovské diaspoře, je jako mladý muž vybrán za člena delegace, která má odcestovat do Jeruzaléma a doručit každoroční dary od komunity římských Židů. Na místě je Uri považován za tajného posla Agrippy, který právě vyjednává s veleknězem Kaifášem. Následkem toho stráví Uri týden ve vězení sanhedrinu a posléze je pozván na večeři s Pilátem Pontským a Herodem Antipou. Od té chvíle se díky svému vzdělání a postupně hromaděným zkušenostem stává, byť zprvu nechtěně, čím dál nepostradatelnějším nástrojem v přetahování hodnostářů soupeřících o moc a postavení na okraji římského impéria.

Uri po měsících exilu ve vesnici Judea, kde pomáhá pokládat mozaiky, odcestuje do Alexandrie, kde ho rodina filozofa Filóna Alexandrijského přijme jako jednoho z Agrippových mužů. Nakonec se stává gymnaziálním žákem antisemitského řeckého básníka Isidora. V Alexandrii přežije krvavý pogrom a vrátí se do Říma, kde se díky židovským přátelům z Alexandrie dostane do okruhu kolem budoucího císaře Claudia. Římští Židé ho podezírají, že tajně přestoupil na křesťanskou víru, a když Claudius vydá rozhodnutí, že všichni křesťané budou z římské diaspory vyhoštěni, Uri je nucen prchnout, aby si zachránil život, a nechat veškeré jmění v Římě. Nato vstoupí jeho milovaný syn Theo do otroctví, aby ulehčil rodině v čase bídy. O pět let později se Uri s rodinou vrací do Říma, kde je již povoleno praktikování i šíření křesťanství. Uriho mladší a méně inteligentní syn se přidá ke křesťanům a sám Uri projeví o jejich učení zájem. Když slyší příběh Ježíšova ukřižování, s úlekem si uvědomí, že ten starší udělanější chlapík, s kterým seděl v jeruzalémském vězení sanhedrinu, byl s největší pravděpodobností Ježíš. V Římě vypukne velký požár, křesťané jsou opět pronásledováni, potom zuří židovská válka. Uri začne sbírat historické doklady a připravovat se na sepsání pamětí, ale cenné svitky, které shromáždil, si neoprávněně přivlastní jeho obchodní společník a on sám oslepne. Nakonec Uri umírá, zcela pomatený na rozumu.

Spiróův román je plný strhujících detailů, nečekaných zvratů a parodických šprýmů. Zároveň pojednává o skutečně hrozivém období ve vztazích mezi židovskou a nežidovskou populací – o tématu, které je vzhledem k oživení antisemitismu v posledních letech palčivě aktuální a kterým se dnes v Mad’arsku mnozí zabývají. Úspěch knihy lze však připsat především důkladně promyšlené a vyzkoušené narativní technice, která směšuje neosobní hlas vypravěče s myšlenkovým procesem hlavního hrdiny. Díky tomu je možné zcela promíchat tvrzení, jež lze nezávisle ověřit, s tvrzeními pocházejícími z jediné lidské mysli, jež se mohou opírat pouze o omezenou zkušenost. Na jedné straně čteme například, že “Fórum bylo nyní opravdovou burzou, jen Římané ještě nevěděli, že by mu tak měli říkat”, a na druhé straně se nám dostane vysvětlení, že se křesťanství rozšířilo, protože “Židé, jakožto menšina, a ti, kteří žili v řeckých městech ve smíšených manželstvích, si nadělali do kalhot”. Tento přístup přiznává lidské mysli jednotlivce schopnost opanovat historii za pomoci poznání; nebo, jinak řečeno, naznačuje, že kdo je chytrý, ten ji prohlédne. A kdo by si to nevztáhl na sebe?

Komunistický převrat očima dítěte

Uršula Lehmann, hlavní postava prvního románu Zsuzsy Rakovszké A kigyó árnyéka (Stín hada, 2002), žije ve stínu šibenice. Příběh se odvíjí v první polovině sedmnáctého století ve městech Löcse (dnešní Levoča) a Šoproň, ležících na území tehdejšího Mad’arska, obývaných převážně německými měšťany, v době, kdy byla větší část země pod tureckou nadvládou. Ale severozápadní cíp země, včetně těchto dvou měst, ovládají katoličtí Habsburkové, kteří bojují s kalvínskými jednotkami Štepána Bočkaje, jenž má pod kontrolou severovýchodní kus země a Sedmihradsko na východě. Města ničí obléhání, požár a mor. Jedné z pozdějších epidemií podléhá Uršulina matka. Otec se znovu ožení, ale druhá žena, která se také jmenuje Uršula, porodí mrtvé dítě. Mezitím je Uršula svedena a otěhotní s bouřliváckým mladým šlechticem. Otec vymyslí d’ábelský plán hodný jakobínského dramatu jak zachránit Uršulinu pověst a zároveň uspokojit vlastní incestní touhy. Dítě se narodí v utajení, rodina se odstěhuje do Šoproně, kde Uršula vystupuje jako otcova žena, zatímco jeho skutečná manželka hraje roli dcery. Domnělá dcera ovšem nečekaně umírá, takže otec s dcerou se již nemohou vymanit z hříšného a samozřejmě také nezákonného vztahu, a protože žijí společně a jsou na sobě závislí, musí v něm vytrvat.

Román vybočuje z průměru díky výjimečnému účinku narativního úhlu pohledu ve spojení s jazykovou stylizací a psychologickou vytříbeností příběhové linie. Uršulin lehce archaický způsob vyjadřování je mnohem víc než jen nějaká dobová nápodoba; dává prostor pro jazykové hříčky, v nichž se přirozeně mísí předmoderní odstup barokní memoárové literatury s nečekaností ženského pohledu a moderním povědomím o hnací síle potlačených tužeb.

Také v posledním románu Rakovszké A hullócsillag éve (Rok padající hvězdy, 2005) je narýsována ostrá dělící čára mezi vnějším a vnitřním, mezi rodinou a okolním světem. Jednotlivé epizody, nejprve útržkovité a jen volně spojené, postupně přerůstají v plně rozvinuté příběhy, které jsou přesvědčivým obrazem dětské mysli od zlomků vzpomínek dochovaných z nejranějšího věku po stále logičtější pokusy interpretovat svět. Příběh se opět odehrává v provinčním mad’arském městě Šoproň a jeho vypravěčkou a hlavní protagonistkou je holčička žijící s mladou ovdovělou matkou a starou služkou Nenne (“Nánou” – chůvou) v bytě, který pamatoval lepší časy a který nyní zaplňuje rodinný nábytek. Jeden pokoj musejí pronajímat, aby vyšly s penězi. Píše se první polovina padesátých let a tato rodina bez otce, jež patřila k “bývalé vládnoucí třídě”, trpí nejen všeobecnou bídou poválečné doby, ale také důsledky politického útlaku, vyvlastňování a společenské degradace po převzetí moci komunisty v letech 1948-49.

Nespravedlnost konaná ve jménu sociální spravedlnosti rozděluje svět románu vedví: na jedné straně jsou “naši”, typické postavy bývalé střední třídy z řad právníků, doktorů a bílých límečků na pozadí ošuntělých dekorací zaniklého věku; na druhé straně jsou nepěstění, nevzdělaní “oni”, kteří si neprávem uzurpovali rozhodovací pravomoc, od nesnesitelné pomocné učitelky ve školce až po matčina šéfa v kanceláři. Zsuzsa Rakovszká vnáší do svého líčení doby a prostředí výjimečnou citlivost, popisuje utrpení a bezmoc nevinných obětí historického zvratu, ale také, jak v dopise poznamenává jedna z postav knihy, skutečnost, že “opravdová moc, moc ironie a pohrdání” zůstává v jejich rukou. Po přečtení knihy ji může čtenář odložit se spokojeným povzdechem a pomyslet si, jaké je to štěstí, že tenhle nejapný a nemístný experiment se zavedením “sociální spravedlnosti” nakonec selhal.

Potýkání židovsko-mad’arského syna s otcem a s minulostí

V útlém románu Gábora Scheina Lázár! (Lazare!, 2004) znamená “oni” Mad’ary (myšleno nežidovské Mad’ary), jak to stanovil otec už v sedmdesátých létech, čímž vyjádřil “své přesvědčení, že jakákoli naděje, že by se to mohlo změnit, je od počátku marná”. A hlavní věc, o níž byl otec přesvědčen, že ji nelze změnit, byla nenávist vůči Židům. Jediný dlouhý monolog, z nějž se novela skládá, vypráví příběh otcova života a smrti z pohledu syna. Vybavování si událostí uložených ve zlomkovité paměti se střídá s pokusy oslovit a utišit mrtvého otce a urovnat spor mezi ním a synem. Vypravěč občas mluví o sobě v první osobě jednotného čísla a oslovuje otce v druhé osobě jednotného čísla, jindy se označuje za “Pétera” a o otci hovoří jako o “M.” Tato podvojnost hlavních postav vytváří na základě jazykového principu uplatněného v textu kontrast mezi Péterovou chlapeckostí a jeho dospělostí sirotka po meči.

Rodinná historie, která se z daného příběhu odvíjí, sahá daleko do minulosti, až k předkovi, jenž emigroval do Mad’arska z Haliče na přelomu devatenáctého a dvacátého století, ale první člen rodiny, s nímž se blíže seznámíme, je otec M., sociální demokrat a tiskař, jehož dva bratři byli deportováni zpět do haličské Kolomyje jako “osoby bez státní příslušnosti” a odtud byli převezeni do nacistického tábora smrti. Jakmile se v Mad’arsku chopí moci komunisté, sociálně demokratická strana je rozpuštěna. Otec M. se nejprve pokouší udržovat tradice aspoň v rámci mužského pěveckého sboru, který založil již dříve, ale potom se i on přizpůsobí novému pořádku, vstoupí do komunistické strany a je jmenován ředitelem tiskařských závodů. Když ho chtějí v roce 1955 odvolat, zabije ho to. M. nepokračuje ve studiích a jde rovnou do práce, zprvu je zaměstnán ve státním družstvu, potom v obchodě se zeleninou, kde skončí ve funkci vedoucího. Svou pílí a spolehlivostí si získá obdiv, ale nikoli lásku svých blízkých. Práce se mu stane drogou potlačující vědomí, že nikam nepatří.

Péterův monolog se mění v dialog, v hádku, ba dokonce v souboj, protože hodnoty a světonázor vyplývající z životního příběhu M. jsou v rozporu s hodnotami a světonázorem jeho syna. Péter nemůže přijmout sebezničující nedůvěru a zášť, v jejímž područí žila celá generace mad’arských Židů v sedmdesátých a osmdesátých letech s věčnou zkušeností společenského vyloučení; přeje si ukončit ten koloběh stahování se do sebe a vyvrženectví ze společnosti, který se opakuje z generace na generaci. “Židovský osud”, s nímž Scheinovy postavy bojují, je zčásti životní realitou, již bezprecedentní zkušenost holokaustu činí výjimečnou, a zčásti metaforou zoufalství, které přitahuje nenávist a nejistotu, jež nás děsí všechny, bez ohledu na náboženské vyznání nebo etnický původ. Otcův nešťastný život ukončí zlá nemoc; syn si volí cestu dávající šanci lásce a důvěře.

Mytické se na periférii setkává s pozemským

Ve své první sbírce povídek s názvem Pletykaanyu (Klevetnice, 2001) se Kristián Grecsó stejně jako Závada v případě svého prvního románu uchýlil především k jazykovým figurám, které měly zachytit exotické prvky uzavřené místní komunity. Všechno také napovídá tomu, že vesnice Panonské pánve, v níž se povídky odehrávají, neleží daleko od Závadova městečka Tótkomlós. Jazykový kód, který Gracsó používá jako médium v této sbírce i v dalších dílech, je typickou formou komunikace ve společnostech na periférii – totiž klepy. Je to produkt světa, jehož realita nemůže nikdy nabrat pevnou, konečnou formu, protože na ni lze nahlížet z nesčetných úhlů pohledu a vždy ji vidět jinak. Koncepční schémata a pojmy, které slouží k interpretaci světa, se vždycky rodí v centru kultury a odtud se šíří na její okraj. Proto je lze k označení prvků a k popisu reality na periférii použít jen volně a v omezené míře. A proto také periférie vytváří důmyslné mytické figury, které zaplňují mezery tam, kde místní zkušenost s realitou neodpovídá koncepčním schématům. A jednou z těchto mytických figur jsou klepy.

Díky šťastnému výběru a originalitě jazykového kódu získala tato sbírka částečně propojených povídek dvě z cen, jež jsou v Mad’arsku udělovány za literární debut. V tomto případě se kniha setkala také se značným komerčním úspěchem, za nějž vděčí do značné míry podivné shodě náhod a který je v dnešní době vlivu médií a jejich hladu po zprávách (rozuměj po katastrofách a skandálech) třeba vzít v úvahu dokonce i na trhu s intelektuálními hodnotami. Řada obyvatel z autorovy rodné vesnice se totiž v epizodách popisovaných v knize poznala a několik z nich bylo dost vlivných na to, aby měli možnost veřejně vyjádřit svou nelibost; dva zašli dokonce tak daleko, že hrozili podáním žaloby pro urážku na cti. V této fázi reportéři vesnici doslova zasypali a Grescó se stal načas pravidelným hostem televizních talk-show. Z žalob nakonec sešlo, protože autor slíbil, že text před druhým vydáním, které brzy následovalo, trochu poopraví.

Svět románu Isten hozott (Bud’ vítán, 2005) je prošpikován jinými mytickými figurami než klepy; jsou to například bájná vysvětlení pro místní názvy, hororové prvky nebo duchařské příběhy. V místních zvycích a bizarních zázracích tak zvaných “náhod” se mytologie neoddělitelně proplétá s všednodenní realitou. Obyvatelé vesnice Sáraság jsou sužováni neukojitelnou žízní, a proto s sebou neustále nosí smaltovaný džbánek s vodou nebo s ředěným pivem. Každé ráno při probuzení si něco nesrozumitelného mumlají, částečně v cizích jazycích, a smysl jejich promluv mohou rozluštit pouze “osoby VIP”, které dokáží vejít ve styk se světem duchů. Ženám se opakovaně zdá, že hlavní ulicí vesnice projíždí směrem k řece Tise kočár se zavražděnou dívkou vzadu ve voze, tažený grošáky, na jehož kozlíku trůní bud’ mrtvý Ede Klein, nebo sám Ďábel. Jak lze odhadovat, žízní, glosolálií a opakujícím se snem se projevuje návrat potlačené minulosti. Jednoho rána totiž ve vesnici opravdu našli mrtvou dívku, která se měla následujícího dne vdávat, a detektiv pověřený případem uvrhl podezření na Eda Kleina, barvíře židovského původu, jenž se nedávno vrátil z nacistického koncentráku. Detektiv prohlásil, že Klein mladou ženu zabil, aby získal krev na vysvěcení synagogy, která měla být v místě znovu postavena, a její tělo potom vhodil do Tisy. Klein musel proto z vesnice uprchnout a odejít do Jeruzaléma. Údajně se ale v šedesátých letech tajně vrátil, aby se setkal s láskou z mládí jménem Panni, která nyní vedla místní trafiku.

Jak se příběh pomalu odvíjí od “náhody” k “náhodě”, celá záležitost a s ní i další věci se postupně osvětlují. Na začátku je telefonát bývalého kamaráda, který volá vypravěči příběhu, aby si pospíšil domů, protože se našel záhadami opředený Kleinův deník. Píše se rok 1989, místní zemědělské družstvo bylo právě rozpuštěno a v jeho trezoru se najde přísně střežený dokument, který v extatickém vytržení sepsala Panni, tehdy pracující jako písařka. Nikdo neví, co je jeho obsahem, protože předseda družstva jej omylem poslal na okres místo úřední zprávy o hospodaření, čímž rozpoutal paniku a horečné vyšetřování, jehož výsledkem bylo, že se dokument vrátil pod zámek do trezoru. Zatímco vypravěč putuje domů do rodné vesnice, vybavuje si řadu historek z dětství, které se týkají toho, jak se všichni podivovali nad významem zázračných “náhod” a opakujících se snů; nad významem podivných poznámek strýčka Pišty Avarky o Klubu Edeho Kleina, který založil; nad tím, jak se ukázalo, že Panni, která vedla místní trafiku, byla ve skutečnosti potomkem jednoho z nejstarších šlechtických rodů v zemi, ale musela si změnit jméno a odstěhovat se na vesnici, protože během války schovávala v Budapešti Židy před deportací; i nad tím, jak dívky vychované v sáraságském sirotčinci uspořádaly soutěž o to, která z nich si do vagíny strčí nejobjemnější sklenici, nebo nad tím, že Ede Klein během své návštěvy ve vesnici v roce 1966 udělal Panni dítě.

Vypravěč nakonec dojede do Sáraságu a samozřejmě se ukáže, že slavný Kleinův deník neobsahuje nic než čistě bílé listy papíru – jsou tajemství, která přes všechno zůstávají nevysvětlitelná. Román však končí dvojím odhalením. Čtenáři zjistí, že je vypravěč celou dobu klamal, když je nechal ve víře, že i on se narodil v Sáraságu, ačkoliv byl ve skutečnosti jedním z dětí vychovaných v místním sirotčinci. Brzy nato se ovšem sám vypravěč dozvídá, že ho k vesnici přece jen něco pojí – to on je plodem lásky Panni a Edeho.

Doufejme, že i tento stručný náčrt stačí na to, aby zprostředkoval aspoň náznak výjimečné originality, kterou Isten hozott nabízí. Grecsó používá hledisko etnografa, což mu umožňuje úspěšně spojit rozumný pohled na realitu s tvůrčí obrazotvorností. Díky uplatnění určitého způsobu vyjadřování se dokáže vyhýbat banalitě sociologických popisů i esencialismu mýtu a realistickou i mytickou zkušenost vytlačuje a nahrazuje původním viděním. Tento mluvní projev vytváří řadu významů, jež nelze ověřit, schopných prorazit realistickou i antirealistickou skořápku tradice psaní o potlačovaných skutečnostech. Zda tato kniha sklidí tak ohlušující potlesk jako některé z výše zmíněných děl, na to si musíme počkat.