O novém literárněhistorickém paradigmatu, dějinách, kánonu a literárních vědcích aneb Generálové se vždy připravují na minulou bitvu

Pozoruhodná a v českém literárněvědném kontextu nebývalá je již sama četnost našich diskusí o psaní dějin – pouhá jejich frekvence posiluje podezření, že se ocitáme ve zlomovém okamžiku, kdy se konstituuje nové paradigma literární historie. Pro toho, kdo tyto diskuse absolvoval, se pak toto podezření stává jistotou: většina účastníků diskusí o literárních i neliterárních dějinách se distancuje od “normální vědy” a vyhlašuje, že to, jak se dosud psaly, již neodpovídá požadavkům doby, a je tedy nutná taková změna historického myšlení i samotné praxe, která musí mířit až k základům, kamsi do hloubi devatenáctého století a národního obrození.

Revoluční objev: vše je jen konstrukce…

Společným východiskem těchto vystoupení je teze, že literární dějiny a literární kánony nám nejsou dány Bohem či Přírodou, ale jsou produktem lidské volní aktivity, jsou tedy konstruktem, jenž má vždy svého tvůrce. Minulost literatury tudíž nemá charakter esence, k níž bychom se svými výpověďmi přibližovali, a dějiny, které o ní píšeme, jsou jen narativ, tedy čistě subjektivně motivované a stylizované vyprávění, strojený příběh, do něhož se prolíná nejen okamžik vzniku, ale i společenská pozice a názory toho, kdo je formuluje. Odtud pak tyto úvahy směřují ke zpochybnění několika jistot, které se dosavadní literární historii zdály nezpochybnitelnými, které se však nyní ukazují jako umělé a mocensky udržované konstrukty:

A) Problematizuje se předpoklad kontinuity a kauzality, který historika dosud opravňoval k hledání souvislostí mezi minulostí a přítomností.

B) Relativizuje se význam národního jazyka a z něho vyrůstající význam národní literatury jako doposud klíčového předmětu literárních dějin daného národa.

C) Rozmývá se sama představa literatury jako umění a literární hodnoty jako konstitutivního rysu literárního díla a ústředního předmětu literární historie.

To pak v praxi znamená i zpochybnění literárního kánonu, který přestává být vnímán jako něco přirozeného a stává se mocenským nástrojem utváření společenského vědomí, jehož pomocí je recipientům vnucováno, co z děl minulosti má být považováno za dobré.

Pokud jde o tyto body, bez problémů se se svými oponenty shodnu. Uvědomění si relativity literárněhistorického snažení totiž považuji za velmi dobré, a to nejen proto, že nám umožní jako stvořené konstrukty identifikovat výkony těch, kteří o předmětu našeho zájmu psali před námi, ale i proto, že vede k hlubší reflexi a korekci naší vlastní práce.

…co s tím?

V čem si ale se svými oponenty nerozumím, je odpověď na otázku, jak s tímto zjištěním máme dál naložit.

Nemalá část účastníků diskusí o dějinách, zejména pak badatelé nepřekračující hranice literární teorie, jsou dnes přesvědčeni, že pro literárního badatele je dostatečným intelektuálním výkonem již sama relativizace dosavadních jistot. Přesně to formuloval Petr A. Bílek v rámci diskuse konané 15. února na FF UK, když svůj velmi přesvědčivý a erudovaný výklad o tom, jak a proč se dnes rozmývají tradiční konstanty literárněhistorického myšlení, zakončil konstatováním: “Moc bychom v literární historii potřebovali hranice, jenže kde je vzít, když nejsou?” – Má pravdu, nejsou. Jenže, není to vlastně náš úkol stále a s plným vědomím jejich relativnosti a časovosti tyto hranice hledat? Pro tuto chvíli a pro naši potřebu se vyznat ve světě kolem nás? A nevzdáváme se takovýmito konstatováními nejen svého práva, ale vlastně i jediné povinnosti?

Jen o nepatrný kousek dál od této metodické skepse, která v krajním domyšlení znamená, že dějiny se psát vůbec nedají, a tudíž ani nemají, stojí badatelé, kteří jsou si sice vědomi, že sama relativizace nové paradigma literární historie nestvoří, avšak oddávají se dekonstruktivistické víře, že esenci lze snad na chvilku zahlédnout po odstranění všech konstrukcí, za které ji skryly předchozí generace. Pro tyto badatele je charakteristické uvažování v jednoduchých bipolárních opozicích předpokládajících, že to nové a lepší vznikne prostou negací toho starého, a tudíž špatného.

Jejich logika je zhruba takováto: Dosavadní historie stereotypně utvářela kánony, sestávající ze stále stejných děl, a mocensky je vnucovala adresátům – nová historie se proto bez kánonů obejde. Dosavadní literární historie vyprávěla příběhy a konstruovala mýty, umělé souvislosti mezi minulostí a přítomností – nová historie tudíž musí být nutně nelineární a diskontinuální. Přirozená snaha o utváření řad musí být zablokována a konstrukce umělých historických linií nahrazeny analýzami jednotlivých historických bodů. A protože sám pojem bod je z pohledu dnešní snahy rozmývat vše pevné záležitost až příliš konkrétní a statická, je třeba pracovat s velmi sofistikovanou a přitom dostatečně nejasnou Zajacovou teorií bodů pulzujících. Což v praxi znamená odklon od historických syntéz k nespojitým dílčím studiím a analýzám, v krajních formulacích dokonce k jednotlivým slovníkovým heslům.

Musím zdůraznit, že jako zásadní problém těchto přístupů nevnímám samotný fakt, že se vyslovují pro změnu a přesunují pozornost k dosud nezkoumaným jevům, opomíjeným metodám či literárněhistorickým žánrům. Jako zásadní problém vnímám to, že takovéto přístupy nadále pracují s tradičním euroamerickým kultem nového a jiného, které je automaticky lepší než to staré, respektive to, že tyto přístupy nejsou ve svém relativismu natolik důsledné, aby jej vztáhly i samy na sebe. Pak by si totiž musely uvědomit, že ze světa konstruktů nikdy neunikneme, tedy že i nové přístupy k historii jsou jen konstrukty, které se mohou v určitou chvíli svou novostí a odlišností jevit jako přitažlivější či produktivnější, které však nenegují v jednoduché bipolární opozici konstrukty předchozí.

Ošklivě ne(post)moderní slova národ a národní literatura

Myslím, že toto lze přesvědčivě doložit na problematice dějin národní literatury. Bipolární myšlení tvrdí, že je třeba odstranit zásadní chybu celé dosavadní české literární historie, totiž to, že stojí na obrozeneckém jazykovém konstruktu českého národa tak, jak se v opozici proti Němcům konstituoval během národního obrození. Nová literární historie se proto musí tohoto konstruktu zbavit a být jiná… Jenže jaká jiná? Proněmecká? Středoevropská? Naděje se tu upínají především ke koncepci areálových studií a jsou spojovány s představou, že lze konstitutivní roli jazyka nahradit konstitutivní rolí prostoru jako veličiny oproštěné od národních axiomů.

Zájem o studia, jež reflektují vztahy mezi českým národem, jazykem a literaturou a jinými národy, jazyky a literaturami ve středoevropském prostoru a tomu odpovídající rozšíření materiálové základny, považuji za jednu z velmi důležitých možností budoucího směřování našeho oboru – nikoli však jedinou. Jsem totiž přesvědčen, že národní dějiny, a tedy i ty literární, jsou pamětí reálně fungujícího společenského konstruktu, jejž označujeme slovem národ, a jsou důležitou součástí jeho sebepoznávání a ontogeneze. Tato ontogeneze představuje řadu nezbytných kroků. Směřuje od fáze, kdy si národ – stejně jako každý jedinec – potřebuje potvrdit svou identitu tím, že se všemožně či pubertálně vymezuje vůči těm druhým, k fázím následným, kdy koriguje počáteční extrémy. A je projevem zralosti každého národa, dozraje-li až do fáze, kdy je schopen vlastní objektivní kritické sebereflexe, a je tedy schopen vnímat a pojmenovávat také to, co jej spojuje s jinými národy.

Přechod k areálovému výzkumu dějin podle mne nemůže mít podobu jednoduchého nahrazení národního jazyka národnostně nepříznakovým prostorem, již proto, že prostor sám o sobě, bez subjektů, které jej obývají, nemá paměť a není schopen stvořit dějiny. Subjektem a adresátem paměti, kterou představují dějiny, je – podle mého přesvědčení – vždy určité kolektivum, které samo sebe jako tento subjekt a adresáta vnímá. Paměť každého subjektu, národa stejně jako individua, má přirozenou tendenci konstruovat kontinuity, a zákonitě tak v sobě nese mýtus vlastního původu, nebo, chcete-li, svá “znamení zrodu”, a tato znamení nemůže zcela ztratit či popřít, aniž by současně ztratil vlastní identitu či alespoň psychické zdraví. Historická paměť, kterou představují dějiny, je pak do značné míry určena neustálou potřebou znovupotvrzovat konstrukt vlastní identity. Mně osobně z toho vyplývá, že dokud bude existovat konstrukt jménem český národ a dokud budou existovat lidé, kteří se budou k tomuto konstruktu hlásit, dotud budeme mít potřebu potvrzovat, že i tento národ ve své minulosti vytvořil mimořádná umělecká díla, která spoluutváří jeho specifičnost a současně i jeho rovnoprávnou příslušnost mezi národy jiné. Jednotné nadnárodní dějiny, dejme tomu středoevropského areálu, nemohou dnes podle mého přesvědčení existovat prostě proto, že neexistuje dostatečná množina lidí, kteří by se identifikovali s konstruktem středoevropanství a byli schopni svou příslušnost ke střední Evropě spontánně nadřazovat nad příslušnost k jednotlivým národům.

Pokusy vytvořit areálové dějiny tohoto prostoru proto zpravidla mají rozmanitou podobu. Praktické příručky vznikají prostým aditivním přiřazováním jednotlivých národních dějin do jedné publikace. Běžnější, a z mého pohledu oprávněnější, je pak postup, kdy badatel (podvědomě či vědomě) nahlíží daný areál z perspektivy jedné národní literatury a zkoumá její vazby k ostatním národním literaturám a kulturám v prostoru. Areálový přístup pro mne tedy není negací přístupu jazykového, ale jeho rozšířením a korekcí. Ostatně samotný areálový přístup není a nemůže být zárukou vědecké objektivity a kvality, protože i on – vedle “reálného poznání minulosti” – umožňuje konstruovat a potvrzovat nejrůznější mýty: v krajních pólech prezentované na jedné straně expanzivním mýtem o kulturní nadřazenosti jednoho národa a na straně druhé sebedestruktivním mýtem o vlastní národní méněcennosti a odvozenosti.

Psaní dějin literatury jako teoretický a praktický problém

Existují dvě možnosti, jak o novém literárněhistorickém paradigmatu uvažovat. První vnímá psaní o dějinách jako uzavřený teoretický problém, jejž je nutné řešit ve vztahu k tomu, jak o této problematice uvažují jiní teoretici. Prostor pro takovéto uvažování je vymezen především dnes frekventovanými idejemi, pojmy, axiomy a předem danými závěry, badatel se však necítí jakkoliv spjatý praxí psaní o dějinách. A pokud se praxe od jeho konstruktu odlišuje, je to její chyba a měla by se přizpůsobit.

Osobně jsem však v poněkud jiné situaci. Již bezmála deset let řeším pragmatický problém, jak – za pomoci řady spolupracovníků – vytvořit syntetický text o české literatuře druhé poloviny dvacátého století. Od začátku jsem si vědom, že vytváříme jen narativní konstrukt, který je nejen výrazem toho, jak my autoři minulost vnímáme, ale i projevem řady rozhodnutí a kompromisů, které jsou dány naší snahou pojmenovat nepojmenovatelné, včlenit do lineárního textu mnohorozměrné a mnohovrstevnaté dění, jakož i naší odborné kompetence a formulačních schopností. Pokud už jsem se však jednou takovéto dějiny rozhodl vytvořit, jen velmi obtížně mohu přistoupit na sebelépe formulované teze, že dějiny jsou jen konstrukt bez reference k minulosti, nebo že dějiny, respektive syntetické dějiny, vůbec nelze napsat. Nevím, snad někdo jiný bude někdy schopen adekvátněji než my tuto dobu popsat metodou pulzujících bodů, já jsem však zatím přesvědčen, že sama volba žánru syntetických dějin si vynucuje na jedné straně téměř pozitivistickou evidenci materie, a na straně druhé snahu o nalezení reálných kontinuit a lineárních řad, jakož i o pojmenování hodnotové hierarchie. A v neposlední řadě tato volba badatele vyvádí také z hranic čistě teoretického diskursu a nutí jej nahlédnout svou vlastní činnost i nové literárněhistorické paradigma z perspektivy prostoru, do něhož svou činností vstupujeme poté, co naše texty opustí ticho vědeckých pracoven.

Je vůbec ještě co demytizovat?

Přistupte tedy, prosím, alespoň na chvíli na můj již výše řečený předpoklad, že subjektem a adresátem literárních dějin je vždy nějaké kolektivum. Jakkoli dnes literární badatelé mají tendenci považovat za subjekt literárních dějin pouze sebe samé a cítí se odpovědni pouze vůči vlastní pověsti mezi jinými badateli, pokusme se připustit, že konečným smyslem našich úvah o dějinách je spoluutvářet paměť onoho nadindividuálního kolektiva, jemuž se říká národ. Vím, že to zní poněkud obrozenecky, nicméně zkusme to. Pak totiž nebude od věci, pokud naše úvahy a teorie o psaní dějin uvedeme do vztahu k tomuto subjektu a adresátu a porovnáme jej se stavem, v němž se dnes literární paměť tohoto subjektu nachází.

Považuji toto za důležité již proto, že dekonstruktivistická konstrukce, jež utváří pozadí revolučních tezí o nové historii, stojí na představě, že náš svět je natolik naplněn mytickými a nepravdivými konstrukcemi, že je stále co rozbíjet, demytizovat a relativizovat. Vztaženo k současné situaci literárněvědného myšlení měla by například současná populace hlásící se k pojmu český národ být spoutána a svázána mocensky vynucovaným literárním kánonem, který je třeba zbourat.

Dovolil bych si vás však vyzvat k malému experimentu. Přestaňme o českém literárním kánonu teoreticky spekulovat, vyberme na jednotlivých vysokých školách od uchazečů o studia češtiny seznamy přečtené literatury a statisticky je vyhodnoťme. Myslím, že jde o přímo ideální vzorek, neboť tito lidé nejenom prošli jistým školením, na jehož základě mají právo se považovat za vzdělané, ale lze u nich také předpokládat vědomý zájem o českou literaturu. Znalost kánonu by pro ně měla být otázkou osobní prestiže toho, kdo se uchází stát se jeho spolutvůrcem, a musí tudíž předem prokázat (nebo i předstírat) jeho znalost. Nechci takovýto průzkum předbíhat, nicméně má letitá osobní zkušenost mi praví, že tyto seznamy jsou stále více diferencované a prakticky dokládají, že ani tato specifická skupina dnes jakýkoli mocenský nátlak kánonu nevnímá, nebudeme-li za kánon považovat znalost Harryho Pottera a předstíranou znalost Babičky. A pokud bychom vzali v úvahu i seznamy, které absolventi studia literatury předkládají u státnic, tedy po soustředěném pedagogickém náporu a pod tlakem nutnosti předstírat, že vím víc, než vím, pak bychom si asi museli začít klást otázku, zda vůbec je v této národní literatuře ještě co bourat.

Obávám se tedy, že snahu relativizovat a destruovat ustálená schémata, která dnes utváří progresivní literárněhistorické paradigma, lze vnímat jako největší revoluční změnu od vzniku historie, literární historie a národního obrození pouze tehdy, pokud ji budeme vztahovat jen k úzké komunitě těch, kteří o tomto problému diskutují. Ona ustálená schémata, s nimiž se tu válčí, jsou pak převážně jen iluze, předpoklad odvozený z četby knih a udržovaný setrvačností paměti odborníků, kteří se tak jako generálové chystají na tu válku, která byla, nikoli na tu, co bude.

Přiznejme si, že pocit příslušnosti k národu se dnes nerealizuje v literatuře, ale téměř výhradně při sportu, kde také našel svého symbolického výrazu v okřídlené větě “kdo neskáče, není Čech”. A ten Čech, co skáče, moc dobře ví, že bez čtení se snadno obejde. A pokud už čte, tak ví, že to, co učitelé a odborníci nazývají literaturou, je na něj až příliš velké umění a žádné počtení, neboť česká literatura je jen školní záležitostí k maturitě. Tedy alespoň do té chvíle, než se konečně podaří zrušit, nebo alespoň neutralizovat ten její zbytečný historický rozměr a osvobodit chudáky studenty od povinnosti bůhvíproč se biflovat takovou spoustu zbytečných údajů. Neboť k čemu to je učit se o mrtvých spisovatelích a o knihách, které tyto studenty beztak nezajímají a které nikdy – ale opravdu nikdy – ani neotevřou. Obrodivá síla, kterou má mít nové literárněhistorické paradigma mezi badateli, se tak při konfrontaci se subjektem a adresátem historické práce vyjevuje jako něco, co můžeme vnímat jako výraz obecnějšího spontánního trendu, jenž paměť prezentovanou historií a literární historií posunuje do pozice něčeho nepříliš významného a pro společnost zbytného, ba až škodlivého.

Samozřejmě mi můžete namítnout, že český národ (a vlastně žádný národ) jako subjekt literárních dějin ideál nikdy nenaplňoval, že jeho členové vždy preferovali jiné hodnoty a jinou literaturu, než jaká jim byla předkládána. A také vím, že skutečnými nositeli literární paměti jsou literární badatelé a učitelé. Jenže jak mohou být jejími nositeli ti, kteří své hlavní aktivity dnes směřují ke zpochybnění smyslu psaní a výuky o dějinách?

Představy o potřebě destrukce mocensky udržovaných literárněhistorických konstrukcí a rozmývání hranic se totiž v praxi potkávají se stejně progresivními názory současných českých didaktiků, z nichž ti benevolentnější pouze chtějí vyškrtnout historii z literární výchovy (argument: důležitější je umět spontánně pohovořit o přečteném a aplikovat to na vlastní život), zatímco ti nejradikálnější interpretují literaturu jako záležitost výhradně estetickou, a tedy zbytečnou. S nemalým ohlasem proto navrhují proměnit literaturu ve volitelný předmět, pro toho, koho to baví, neboť proč otravovat celou populaci něčím, co je dostupné jen někomu, a navíc je zcela neužitečné. Volné hodiny by pak prý bylo možné využít pro výuku něčeho skutečně praktického, tedy komunikační výchovy.

Institucionálně mizející paměť literatury

Zkusme však obrátit pozornost k ještě vyššímu patru české literární paměti. Jak je to s literární historií v dnešní české literární vědě? Často se setkávám s představou, že minulost je vlastně zpracována. Tato představa vychází z předpokladu, že stačí, když o minulosti máme v knihovnách dostatek napsaných knih. Literární paměť však podle mého přesvědčení musí být aktivní, tedy vyjádřena počtem a kvalitou lidí, kteří jsou jejími nositeli. Myslím, že my, kteří tu sedíme, bychom byli schopni velmi snadno a rychle vypočítat všechny významné literární historiky na českých a moravských literárněvědných pracovištích. A při této inventuře bychom museli konstatovat, že nám chybějí odborníci na celá období, a to v míře, která nám už téměř znemožňuje tento výzkum z domácích zdrojů obnovit. Nejzřetelnější to je, pokud jde nejstarší a humanistickou fázi české literatury. Díky Stichovu charismatu se sice podařilo mohutně oživit výzkum doby barokní, ale již následující většina devatenáctého století je dnes opět prezentována jen několika málo badateli. Silnější je přelom devatenáctého a dvacátého století, zřetelně se ovšem vytrácí zájem i o donedávna silně sledované období meziválečné. Myslím, že stačí zajet k některému z našich areálových sousedů, například do Polska, abychom si uvědomili, jak malá pozornost se u nás literární historii věnuje.

Tento jev má mnoho příčin, jedním z nich je i menší zájem o literární historii, která je dnes u nás prezentována jako ta nejméně zajímavá část literární vědy. Obávám se, že “normální” českou literární vědu už dávno nepředstavují literární historici posedlí mytickou ideou národa a touhou vyvářet umělé souvislosti. “Normální českou literární vědu” dnes prezentují spíše teoretici, kteří znovu a znovu opakují, jak je to s dějinami a českým národem těžké a složité a neuchopitelné a podobně. Hovořit a psát o tom, proč se dějiny nedají napsat nebo jak by se ideálně napsat měly, je dnes daleko přitažlivější a prestižnější než se o to osobně pokusit. A také je to daleko více oceňováno, neboť historie je vnímána jako krajně konvenční záležitost, nudné řemeslo kdesi na pokraji oboru, které stejně vytváří zbytečné konstrukty. Přesvědčivě to formuloval jeden doktorand pražské Filozofické fakulty, když mi o svém kolegovi před časem řekl: “On je poněkud hloupější a na vědu nemá, takže asi bude muset zůstat u té historie, kdežto já bych o ní chtěl psát jako o narativu.”

Zúčastnil jsem se nedávno obhajoby jedné literárněhistorické doktorské práce, na níž několik oponentů a členů komise mělo potřebu zdůraznit, že nejméně přínosná je tato práce tam, kde měla podobu historického přehledu, neboť, jak téměř shodně řekli, “tyto věci jsou známy”. Přehlédli přitom, že to byl právě obhajující doktorand, kdo jako jediný tyto věci zatím u nás napsal. Možná se domnívali, že když oni sami tyto věci znají, není třeba o nich již dále psát. Obávám se však, že tento výrok měl spíš znamenat, že “tyto věci jsou nejméně zajímavé” – alespoň ve srovnání s teoretickými problémy a zahraničními koncepty, kolem nichž se pak – mimochodem velmi úspěšná – obhajoba točila. A přece, jestliže jsem výše napsal, že literární paměť nemůže být bez jejích živých nositelů, stejně tak tvrdím, že věci, které “všichni víme”, se nestávají součástí literární paměti, dokud je někdo nenapíše a nezafixuje, byť jen formou opovrhovaného přehledu.

Diskuse o smyslu a způsobu reflexe minulosti jsou nutné a probíhají ve všech historických vědách, nejvíce v samotné obecné historii. Její situace se však od historie literární dosti zásadně liší, neboť dějiny bez dějin prakticky nejsou možné: obecná historie si navzdory všem teoretickým experimentům uchovává pravidla a zvyky řemesla a vždy v ní bude dostatek badatelů, kteří své úvahy budou odvozovat od práce v archivu. Představit si však českou literární vědu zcela bez historie, tedy oddávající se výhradně teoretickým úvahám bez potřeby jejich konfrontace s historickým materiálem, již není tak nemožné, ba dokonce nám k tomu chybí jen krůček.

Dovolte mi tedy, abych na závěr zopakoval vyznání, které jsem již přednesl na pražském kolokviu, jež dnešnímu setkání předcházelo: Přes všechny výlety do nejrozmanitějších kontextů by v centru české literární vědy a historie mělo zůstat hledání svébytnosti národní literatury, pojmenování jejích vazeb na kultury jiné, procesů, které určovaly její proměny, pojmenování kauzálních vazeb a kontinuit mezi minulostí a přítomností, jakož i úsilí najít v rozsáhlé literární produkci ty české i světové hodnoty, jež lze dnes a tady prezentovat jako kanonické.

Tento úkol může na první pohled vypadat velmi konzervativně. Avšak v naší zemi by takovéto pěstování literární paměti bylo činem v podstatě velmi revolučním.

(Stať byla přednesena na kolokviu Problematika literárního kánonu pořádaném Ústavem bohemistiky FF JU v Českých Budějovicích v březnu 2006.)