Nevinnost a zkušenost

Wallaceovo dílo nemůžeme pochopit na základě několika úryvků a krátkých nahlédnutí. Jako spisovateli mu nejlépe svědčila dlouhá povídka, forma, kterou svým způsobem vynalezl. Jedná se o útvar na pomezí povídky a novely, představující široce rozpracovanou scénu doslova napěchovanou nápady, proměnlivými hlasy, nezvyklými slovy, proustovsky dlouhými větami, která tak překypuje inteligencí a tvůrčí vášní, že je to jako kdyby čtenář dostal za cenu jednoho sendviče oběd o pěti chodech. V dnešní době, kdy knihy vycházejí hlavně proto, že se podobají jiným knihám (nebo televizním pořadům), Wallaceův dychtivý, neúnavný a introspektivní hlas okamžitě poznáme.

David Foster Wallace (v amerických literárních kruzích se jeho jméno už běžně uvádí pod zkratkou “DFW”) představoval skutečný literární fenomén, jakousi kometu, která se ukáže jednou za století, změní podobu celé disciplíny, ale vzápětí je jí pohlcena. Wallace se před pěti roky ve věku šestačtyřiceti let oběsil ve svém domě na okraji Los Angeles, kde pracoval jako profesor tvůrčího psaní. Podobně jako v případě Rimbauda a Keatse vstoupil jeho život do hájemství mytologie.

Narodil se roku 1962 v rodině akademiků a vyrůstal v prostředí rurálního Illinois, což bychom u spisovatele jeho druhu asi nečekali. (I když možná ano, pokud si uvědomíme, že i Mark Twain, Hemingway, T. S. Eliot, F. Scott Fitzgerald nebo Theodore Dreiser pocházejí z fádního a nezajímavého Středozápadu.) Wallace byl vynikající student, ale podle vlastních slov se v mládí vedle toho s nadšením oddával i některým oblíbeným návykovým látkám té doby – marihuaně, alkoholu, televizním seriálům -, jež později všechny sehrály významnou roli v jeho románu Nekonečný žert (Infinite Jest, 1996), komické analýze americké pop-kultury, která mezi jeho kolegy na univerzitě způsobila senzaci, okamžitě mu zajistila místo na literární mapě a dodnes je mnoha kritiky považována za jeho magnum opus. O čem však ve svých raných letech nepsal – a také v pozdějším díle se toho dotkl jen nepřímo -, byla jeho nervová zhroucení a následné hospitalizace. Moderní psychofarmakologie ho zásobila léky, které mu umožnily vést relativně stabilní a plodný život, ale o deset let později, když se pokusil léky vysadit, zjistil, že dřívější rovnováhy už znovu nenabude. Jeho smrt svým stylem bohužel velmi přesně odpovídá duchu jednadvacátého století.

Všechen tento biografický materiál však nehraje příliš velkou roli při hodnocení Wallaceova díla, snad s výjimkou počátků jeho kariéry. Uznání se v jeho případě dostavilo rychlostí blesku – stal se jakýmsi literárním mluvčím své generace, psal eseje a poskytoval dlouhé, pečlivě strukturované rozhovory o tom, jak americká masová média konce dvacátého století vytvořila atmosféru ironického odstupu a starý humanistický imperativ vybízející k tvorbě “morálně vášnivé a vášnivě morální literatury” nahradila povrchními produkty bez vlastní tváře. Sebe sama Wallace poněkud zdráhavě označoval jako postmoderního autora, což v americkém kontextu v zásadě znamenalo, že jako student okusil hyperintelektuální dekonstrukci ve francouzském stylu a vedle toho i americké satiriky, jako byli John Barth a Thomas Pynchon, jejichž dílo – dospěl Wallace nakonec k závěru – bylo sice umné a inteligentní, ale solipsistické a morálně povrchní. Jak napsala kritička Zadie Smithová, “solipsismus… byl [Wallaceova] noční můra.”

Obcování s ironií

Zvláště ve svých raných textech se sám Wallace nedokázal od těchto rysů zcela oprostit. Jeho první knihy – román Smeták systému (The Broom of the System, 1987) a povídková sbírka Dívka s podivnými vlasy (Girl With Curious Hair, 1989) – jsou sice plné divoce imaginativních pasáží, ale do značné míry vycházejí z groteskních, barvotiskových vlastností americké postmoderny a je na nich znát, že byly napsány pro úzce vymezenou skupinu mladých intelektuálů, kteří všichni čtou stejné knihy a sdílejí tytéž literární hodnoty. Wallace si ovšem tento elitářský aspekt svého díla a díla některých svých současníků uvědomoval – v jednom rozhovoru to nazval “zoufalou touhou líbit se, jež jde ruku v ruce s určitým nepřátelstvím vůči čtenáři” – a dokonce mu dodal i jistou performativní funkci. Člověk v něm slyší brilantní citlivost, současně kariéristickou i sebekritickou, marnivou i znechucenou vlastní marnivostí, což je velmi předvídatelný soubor emocí, vezmeme-li v úvahu Wallaceův talent a nelítostné konkurenční prostředí americké literární scény – anebo toho, co z ní dosud zbývá.

Z těchto protichůdných pocitů, a stejně tak z Wallaceovy nenasytné duše, jež hltala všechno od modální logiky až po televizní banality, vzešel Nekonečný žert, monstrózní román o délce 1079 stran (po seškrtání na třetinu původního rozsahu), protkaný poznámkami pod čarou táhnoucími se přes desítky stránek, spletí hlavních i vedlejších dějových linií, z nichž zdaleka ne všechny dojdou v rámci knihy rozuzlení. V knize je mimo jiné řeč o jisté tenisové škole, jedné protialkoholní léčebně, skupině quebeckých separatistů a filmu, který je tak poutavý, že si dokáže udržet pozornost všech diváků bez výjimky. Jedná se o jakousi Hru se skleněnými perlami konce dvacátého století, chcete-li, Wallaceův urputný pokus zaznamenat literární formou všechno, co vidí a cítí. Přestože kniha obsahuje často brilantní satiru, její nejslabší stránkou je charakteristika postav, která nerozhodně přešlapuje mezi schematičností a osobními projekcemi, jež jsou buď idealizující, anebo pomlouvačné, podle toho, jaký Wallace zaujímal k jednotlivým postavám postoj.

Možná lze jednoduše říci, že slabá místa Nekonečného žertu jsou zkrátka důsledkem Wallaceova mládí. Většina jeho raných textů postrádá onen rys, jemuž se říkávalo “zkušenost”, jistý cit pro reálný život, který by talentovaného spisovatele posunul od pouhé umné karikatury do morálně komplexního světa, kde se později mohla projevit jeho schopnost soucítit s druhými lidskými bytostmi. Wallace si možná tento nedostatek sám uvědomoval, a tak se v další etapě své kariéry rozhodl ke kroku, který dříve učinili i jeho literární předchůdci ze Středozápadu: začal se věnovat žurnalistice. V dlouhých časopiseckých článcích se pouštěl do témat tak různorodých, jako byl tenis (sám byl na střední škole úspěšným amatérským tenistou), politika (knížka o McCainově prezidentské kampani v roce 2004), venkovské trhy, plavby na luxusních jachtách nebo nezbytné předpoklady pro sestavení kvalitního slovníku, abychom jmenovali alespoň některé z nich. Jeho texty připomínají napínavý styl Toma Wolfa, dalšího spisovatele-žurnalisty, který se pohyboval po tenké dělicí čáře mezi faktem a fikcí. Vyznačují se naivním, ale erudovaným hlasem, který působí velmi analyticky, ale současně má v sobě jakousi okouzlující nemotornost – schopnost nechat se uchvátit novými zkušenostmi. Přestože tyto texty mohou působit jako příliš rozvláčné a někdy také jako poněkud vykalkulované, doslova překypují svěžím pohledem, asi jako kdyby byl na Zemi vysazen inteligentní teenager z cizí planety s úkolem podrobně zapisovat všechny své vjemy. Řada jeho esejů vyšla ve dvou svazcích: Údajně vtipná věc, kterou už nikdy neudělám (A Supposedly Fun Thing I’ll Never Do Again, 1997) a Vezměte si humra (Consider the Lobster, 2005).

Literární světec

Podle mého názoru dosáhl Wallace svého literárního průlomu – přechodu od onoho dvojznačného obcování s ironií k vyzrálejšímu a upřímnějšímu hlasu – ve sbírce vzájemně propojených povídek Krátké rozhovory se škaredými muži (Brief Interviews with Hideous Men, 1999), z níž pocházejí i texty, které jsou součástí tohoto tematického bloku. Kniha je z větší části reakcí na soudobý americký feminismus. Zhruba polovina textů představuje imaginární dialogy mezi mužskými šovinistickými typy (Wallaceovi se pro jeho schopnost zachytit hlas těchto nechutných jedinců začalo říkat “literární břichomluvec”) a ženskou postavou terapeutky či novinářky, která se nachází mimo scénu a své subjekty dokáže přimět k obsáhlým odpovědím na otázky, které ve skutečnosti ani neklade. Jedná se o dramatický prostředek, který Wallaceovi umožňuje vložit do psychiky postav své vlastní nadání – opět slovy Zadie Smithové, “umožňuje druhým lidem existovat v jejich ryzí ‘jinakosti'” – a současně ukázat, jak izolovaní tito lidé jsou. Ve své poslední knize dlouhých povídek, jež nese titul Zapomnění (Oblivion, 2004), zkombinoval Wallace psychologickou hloubku Krátkých rozhovorů (zvláště v titulní povídce, pozoruhodném – a prorockém – projevu soucitu s mladým mužem páchajícím sebevraždu) s extravagantními fikčními metaforami (jako v příběhu o umělci, který své výtvory doslova sere ze zadku!). Nepochybně se v ní inspiroval dílem filmaře Davida Lynche, jehož po celý život obdivoval.

Přestože od jeho smrti uplynulo jen pár let, Wallaceův vliv na americkou literární scénu můžeme už nyní bez váhání označit jako nesmírný, dokonce lze říci, že se dnes Wallace těší statutu jakéhosi literárního světce. Každým rokem ho čte a oceňuje čím dál víc lidí, které jeho obsáhlé hutné texty dříve odrazovaly. Odkazy na jeho styl se v knižních recenzích objevují tak často, že se z nich pomalu stává literární klišé. Po celém světě analyzují vědci na konferencích jeho dílo a zabývají se tím, jak jeho texty odkazují na teorii množin, modální logiku nebo spisovatele tak různorodé jako Kafka, Dostojevskij, Wittgenstein a Kierkegaard. Části Krátkých rozhovorů a některé eseje se dočkaly filmového a divadelního zpracování a vydavatelé neváhají publikovat úplně všechno, co kdy napsal, včetně jeho diplomové práce z filozofie.

Nejzajímavější na tom všem je možná to, že Wallace si všeobecný obdiv opravdu zaslouží. Kritici se nemýlí, pokud ozvěnu jeho hlasu slyší v dílech mnoha současných spisovatelů, a to nejen ve Spojených státech. Díky Wallaceovu vlivu se věty prodloužily, slovník se obohatil, spisovatelé dostali zelenou k tomu, aby vedle svých smyslů, žaludků a pohlavních orgánů používali také mozky. Wallace nejenže americké literatuře ukázal cestu z pasti postmoderny, ale také nabídl cenný pohled na svět moderních technologií, zábavního průmyslu a nových jazykových systémů (např. pop-psychologie nebo reklama), který lidi umenšuje a izoluje, ale nedokáže zcela udusit jejich touhu po vzájemném spojení.

Ďábel je zajímavější než Bůh

Izolace a touha byly velkým tématem Wallaceova posledního románu Bledý král (The Pale King, vydáno posmrtně 2011). Podle rozhovorů, které poskytl, si zde Wallace stanovil úkol zrovna tak morální jako literární – nalézt lidství ve zjevně nejosamělejší a nejvíce ubíjející profesi, kterou naše země dokáže nabídnout: v povolání daňového inspektora pracujícího pro finanční správu (českým čtenářům může toto téma připomenout Kafkovo zkoumání povahy byrokracie v Procesu a Zámku). Autor zde vyšel ze svých žurnalistických zkušeností a několik let věnoval studiu účetnictví, než se pustil do dlouhého románu, v němž rozebírá životy mladých daňových inspektorů zavřených v budově bez oken stojící kdesi v polích uprostřed krajiny Wallaceova dětství. Kniha je napsána jazykem, který se snaží očistit od ironie a představuje “upřímný” pokus zachytit zmatenou, ale podivuhodnou bezelstnost svých postav. Přestože jsou některé pasáže románu velmi silné, melancholické, dokonce krásné, kniha jako celek postrádá onu zuřivou energii, jež čiší z Wallaceova nejlepšího díla.
Skutečnost, že autor nedokázal knihu dokončit, měla možná co do činění s jeho pocitem, že zdaleka nežijeme v časech nevinnosti a že touha po naprosté upřímnosti je svého druhu sebeklam. Anebo možná nedokázal přijmout onu skutečnost, s níž se musel potýkat už Milton, když psal Ztracený ráj: ďábel je mnohem zajímavější postava než Bůh.

Nicméně Wallaceovy boje, i když třeba ne všechny skončily vítězstvím, byly nesmírně důležité pro kulturu dosud strádající pod tlakem mediální komerce a uzavřených systémů, které tak srdnatě kritizoval. Z jeho upřímné víry, že literaturou lze měnit věci k lepšímu, si můžeme vzít poučení všichni.