Litevské literární perspektivy

Uplynulo sotva dvacet let a litevští spisovatelé, kteří kdysi hlásali věčné pravdy před nabitými parky a náměstími a své zemi prorokovali svobodu, se ocitli na okraji veřejného života. Stejně jako jinde ve střední a východní Evropě sehráli během pádu železné opony i litevští spisovatelé (a všichni ostatní intelektuálové) působivou, byt’ krátkodobou roli politického předvoje. Na scéně se však brzy objevili jiné, pragmatičtější osobnosti, jejichž talent spočíval ve schopnosti nabídnout společnosti místo abstraktního pojmu svobody konkrétní a realistické ekonomické ideje. Ti spisovatelé, kteří nadále promlouvali v odvážných, i když poněkud mlhavých metaforách, si museli přiznat, že jejich hvězdná hodinka na poli politiky již pominula.

Od té doby prodělala litevská společnost mnohé změny. Po událostech z ledna 1991, kdy sovětská vojska zavraždila ve Vilniusu třináct civilistů, kteří pokojně protestovali proti vojenské vládě, a Sovětský svaz vyhlásil hospodářskou blokádu Litvy, došlo v atmosféře divokého kapitalismu na spěšné a v mnoha případech nespravedlivé přerozdělování “lidového majetku”. Přirozeně nebylo možné předvídat, jaký bude vývoj postkomunistické společnosti v transformační fázi. Společenský pohyb bohužel nabral tradiční kurs a udělala se řada chyb. Spisovatelé neměli předchozí zkušenosti s politickou činností a nezískali je ani v postkomunistickém období. Když opadla euforie vzbuzená litevským reformním hnutím Sąj?dis, jež vedlo boj za nezávislost koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let dvacátého století, a na povrch vyplavaly nové společenské a hospodářské problémy, většina spisovatelů se vrátila ke své běžné práci a účastnila se procesu politické normalizace a vytváření občanské společnosti. Vedoucí postavení jim však už nepatřilo. Nevystupovali jako mluvčí demokracie, ale jako obyčejní občané, přičemž někteří z nich tento vývoj komentovali v novinách a později na internetu. Není divu, že veřejný hlas literátů zeslábl a bylo jej slyšet jen příležitostně. Masové sdělovací prostředky věnovaly pozornost spisovatelům a literatuře pouze tehdy, když se někdo spadající do literátského cechu zapletl do nějakého skandálu.

Pár let po znovunabytí nezávislosti se zdálo, že literaturu čeká pomalá a bolestná smrt: náklady knih a literárních časopisů klesly, ačkoliv v této době vyrostla řada nových nakladatelských domů, byt’ zpravidla s krátkou životností. Po pěti či šesti letech se však literární klima začalo zlepšovat a nakladatelé prohlašovali, že se knižní trh dostal na téměř normální úroveň: prodej beletrie znovu stoupl a každým rokem vycházelo více románů a povídkových a esejistických sbírek od litevských autorů. Přestaly se ozývat stížnosti, že rukopisů psaných během sovětské éry do šuplíku je jen poskrovnu, a na literární scéně se objevilo mnoho mladých autorů. Navzdory občasným výkyvům vznikla na litevském knižním trhu víceméně uspokojivá situace.
A jak to vypadá dnes? I když jsou náklady krásné literatury všeobecně vzato nižší než před dvaceti lety (stejně jako je tomu ve všech ostatních středo a východoevropských zemích), knižní trh je celkem stabilní. Literární události jako mezinárodní knižní veletrh ve Vilniusu, který přitahuje davy lidí, jsou nepopiratelným důkazem pokračujícího významu literatury.

Přesto se zdá téměř nemožné, že před pouhými dvaceti lety vyšla básnická sbírka význačného exilového básníka v nákladu sto tisíc výtisků a všechny se podařilo prodat. Z pohledu normálního západního občana je takový náklad poezie za hranicemi představivosti. V současnosti se básně prodávají v mnohem skromnějším měřítku, ale stále si uchovávají svou symbolickou hodnotu a kvalitu, doloženou četnými překlady do cizích jazyků, a udržují si i pevnou čtenářskou základnu. Téměř žádného litevského básníka však poezie neuživí, stejně jako neuživí ani básníky ve většině ostatních zemí. Určitou ekonomickou stabilitu poskytují básníkům a spisovatelům stipendia, každoročně udělovaná vládou. Svoboda má svou cenu a to platí i pro knihy.

Nekompromisní, šokující próza

Román Ričardase Gavelise Vilniaus pokeris (Pokerová partie ve Vilniusu) vyšel v Litvě v roce 1989 v nákladu sto tisíc výtisků, což byl případ, který se s největší pravděpodobností nebude v nadcházejících desetiletích opakovat. Vilniaus pokeris byl patrně největší představitelnou provokací, jaké se mohlo litevskému literárnímu podnebí vpředvečer znovunabytí nezávislosti dostat. Kniha okamžitě vyvolala bouřlivé reakce.

Tento antinarcistní a antihrdinský román byl psán do šuplíku (Gavelis rukopis schovával do poslední chvíle u nejbližších přátel, jejichž jména zůstala veřejnosti utajena a nevyšla najevo ani po jeho předčasné smrti v roce 2002) a zabývá se nejen podstatou totalitní moci – úsilí získat absolutní moc a kontrolu zosobňují “ONI”, konspirátoři proti lidskosti již od časů Platóna-, ale také novým druhem lidské bytosti, stvořeným jak litevskou kulturou, tak sovětským systémem.

Tento homo lithuanicus překonal svého Velkého bratra (homo sovieticus) co do netolerantnosti, povolnosti, nečinnosti a zbabělosti, zatímco si pěstoval ničivou, pokryteckou hrdost na národní symboly a dějiny (symbol moci Litevského velkovévodství, věž vilniuského Horního hradu je zde například popsána jako prt’avý, necitlivý falus). Hlavní město Litvy je zobrazeno jako smrtelně nemocný, zmrzačený a rozkládající se konglomerát, kde jsou si obyvatelé navzájem cizí a žijí své mizerné životy pod knutou vnější moci a s vnitřním pocitem vlastní bezmocnosti. Zlost plynoucí z nemohoucnosti si potom vylévají na spoluobčanech či na svých nejbližších. Dokonce i hlavní “hrdina” románu, který svůj život zasvětil snaze porozumět “Jejich” zákeřnému plánu, se ukáže být zlou, paranoidní osobou, shazující všechny a všechno, jež má nejspíš na svědomí hrdelní zločin (povaha tohoto zločinu, který je jedním ze zápletek románu, zůstává i na konci románu obestřena tajemstvím).

Není se proto co divit, že při střetu s tak otevřenou, nekompromisní a šokující prózou ani (post)sovětská litevská společnost, ani litevská literatura neobstály. Dvacet let po litevském vydání se román Vilniaus pokeris konečně dočkal překladu do angličtiny a v roce 2009 vyšel v USA. I přes zpoždění by měl tento překlad vést k dalším překladům děl tohoto zajímavého, provokativního a hluboce uvědomělého spisovatele. Mezitím chystá Gavelisův nakladatel nová vydání všech deseti románů a povídkových sbírek tohoto autora, a tak bude mít mladší generace příležitost seznámit se s jeho tvorbou v odlišném literárním, kulturním a společenském kontextu.

Černý humor a kritika společnosti

Za posledních deset let přišla litevská literatura o Ričardase Gavelise, Jurgise Kunčinase a Jurgu Ivanauskait?ovou, kteří patřily k důležitým, i když kontroverzním autorům střední generace. Obzvláště viditelný je rozdíl mezi generací spisovatelů, která si vybudovala pověst za sovětské éry, a mladší, bohužel méně početnou generací dozrávající za postsovětského období. Málokdo by však nesouhlasil s tvrzením, že nejsilnějším hlasem nyní promlouvají spisovatelé mezi pětačtyřicítkou a pětapadesátkou. Do této generace spadá Herkus Kunčius, který vydává nový román nebo sbírku povídek skoro každý rok. Jeho Pijoko chrestomatija (Opilcova antologie, 2009) je vtipný, chytrý a občas jízlivý román. Přerušované epizody postmoderní zápletky drží pohromadě neutuchající chut’ románových postav na alkohol. Hlavní hrdina, mladý postsovětský konceptuální umělec, projíždí Evropou a žije v uměleckých komunitách, jejichž členové s ním sdílí zálibu v opilectví. Autor prokládá hlavní děj anekdotickými příhodami ze sovětské a postsovětské doby, zamýšlí se nad specifickými vlastnostmi pijácké kultury za komunistického režimu a srovnává ji s návyky současných umělců z Východu i Západu. Tato paralela odhaluje absurdní zjištění: dříve lidé pili ze zoufalství, z pocitu, že nic nemá smysl, nebo to pro ně za komunismu byla jen společenská konvence; dnešní bohémové z uměleckých kruhů pijí, aby v sobě utopili duchovní prázdnotu a pocit, že jejich umělecká činnost postrádá smysl. Autor sem tam naznačuje, že je moralista, ale ve vlastním textu Pijoko chrestomatija žádné morální soudy nenajdeme. Je to pouze čtení plné černého humoru a pronikavého vhledu do nitra společnosti – nápaditá a duchaplná parodie na existenciální prázdnotu moderní společnosti předvedená v malém měřítku na mezinárodním uměleckém společenství.

V nedávno vyšlé sbírce povídek Išduoti, išsižad?ti, apšmeižti (Zradit, zříci se, pošpinit, 2007) Kunčius vytváří příběh, v němž může starší generace poznat svůj život za sovětské éry. Autor však o tomto životě vypráví formou povídek o sexuálním zneužívání. Někdy zde zazní prorocký hlas. Ve vyprávění o krymském pionýrském táboře Artek vykládá babička napůl spící vnučce o “starých dobrých časech”. Během pobytu v Arteku byla zjevně zneužívána jedním z dospělých – což připomíná nedávný skandál, který zasáhl litevskou i ukrajinskou společnost, když byl vedoucí tohoto kdysi slavného dětského tábora obviněn z pohlavního zneužívání nezletilých.

Herkuse Kunčiuse lze považovat za jednoho z předních koncepčních kritiků sovětského období v současné litevské beletrii. Vědomě dekonstruuje dějiny nezávislosti, aby ukázal dopad jejich systémové povahy na postsovětskou realitu. Autor naznačuje, že dějin se nelze zbavit, můžeme je pouze zakoušet a zamýšlet se nad nimi. Opakované návraty a rozbory tohoto období jsou zvlášt’ důležité pro ty, kteří tento absurdní systém nezažili na vlastní kůži. Tohoto cíle je dosaženo pomocí absurdna, groteskní ironie a někdy také postmoderní parafráze. V tomto ohledu je jedním z nejdůležitějších textů jeho román Nepasigail?ti Dušanskio (Žádná milost pro Dušanskise, 2006), v němž Kunčius využívá příběh s biblickou strukturou o učení “moderního Krista” – komunistického funkcionáře. Autor sleduje jeho kariérní vzestup od poválečného kata protisovětských partyzánů až do nejvyšších stranických pozic i jeho následné odsunutí na okraj společnosti. Román je naléhavým, pronikavým, kritickým a zkoumavým pohledem na litevskou komunistickou minulost.
Mezi kritiky společnosti lze zařadit také Sigitase Parulskise.

Tento autor si získal těsně poté, co Litva znovu nabyla nezávislost, pověst předního básníka své generace, ale později se zaměřil na psaní románů, povídek, esejů a divadelních her. Jeho prozaický debut Trys sekund?s dangaus (Tři vteřiny nebe, 2002) vznikl na podkladě autorových zkušeností se sovětskou armádou, v níž sloužil jako výsadkář. Spolu s americkým kritikem Donaldem Sukenickem bychom mohli toto dílo spíš než za čistou fikci označit za “dokumentární text”. Přes určité formální chyby a nadužívání armádního slangu přitáhla kniha značnou pozornost a svému autorovi zajistila kultovní status.

Poslední Parulskisův román Murmanti siena (Mumlající stěna, 2009) je svého druhu epos dvacátého století v Litvě, viděného skrze události ve vesnici Olandija. Bývalého politického vězně a vyhnance naleznou v jámě se špinavou vodu – zde se autor staví proti novým nacionálním tendencím automaticky oslavovat všechny bývalé bojovníky proti sovětskému režimu a všechny, jež tento režim pronásledoval. Malá vesnička se stává metaforou dějin Litvy ve dvacátém století, jehož součástí byla první a druhá světová válka, holokaust, poválečné partyzánské boje, gulag a chmurná sovětská desetiletí. Parulskis se vyhýbá nostalgii, sentimentu a narcismu spojenými s odbojem v průběhu půlstoletí útlaku ze strany cizí mocnosti. Vlastní narativ je však na rozdíl od Kunčiusových románů spíše modernistický než postmoderní a připomíná západní rodinné ságy z první poloviny minulého století. Pozoruhodné je, jak tento literární rebel uplatňuje v románu tradiční formu vyprávění; snad to něco vypovídá i o celkovém vyčerpání postmodernismu.

Několik posledních Parulskisových děl se pohybuje na hranici eseje a povídky. Nuogi drabužiai (Nahé oblečení, 2002), Miegas ir kitos moterys (Spánek a jiné ženy, 2005) a Siaurine kronika (Zpráva ze severu, 2008) jsou všechno esejistické sbírky, které odrážejí drsný, místy cynický postoj k realitě. Přesto bezpochyby dokazují, že autor patří k nejzajímavějším a nejoriginálnějším esejistům současné Litvy.
Esejistickému žánru se s úspěchem věnuje i další autor Parulskiseho generace, který je shodou okolností také básník, ale i překladatel z němčiny – Kęstutis Navakas. Po sbírce esejů Gero gyvenimo kronikos (2005) následovala v roce 2008 další s názvem Du lagaminai sniego (Dvě tašky plné sněhu), za niž obdržel poněkud nečekaně státní cenu (Parulskis dostal toto nejprestižnější ocenění pět let předtím). Navakasovy eseje jsou tematicky různorodé: píše o svém dětství a dospívání (první džínsy a elpíčka), o cestách do zahraničí, věcech, které mu kdysi patřily, dokonce i o jídle (například o tom, že mu chutnají ryby a jiní mořští tvorové) nebo o sepjetí mysli s místem bydliště.

Bylo by však dobré upozornit, že označování esejistické formy za vůdčí literární žánr dnešní Litvy, jak se toho dopouštějí někteří kritici, je příliš předčasné. Přestože zde najdeme hojnost knih řazených mezi esejistické sbírky, většina z nich je bud’ novinářskými komentáři na téma života společnosti, nebo povídkami, jež se poněkud vychýlily s klasické formy. Mezi mnoha vyšlými publikacemi si alespoň letmou zmínku zaslouží útlá sbírka textů Estafet? (Štafeta, 2009) básníka Gintarase Bleizgyse.

Město a vesnice

Kromě Laury Sintije Černiauskait?ové, která v roce 2009 získala Cenu Evropské unie za literaturu (zbývá počkat, zda toto ocenění nabude významné symbolické hodnoty) a méně zajímavé, ale neméně populární Renaty Šerelyt?ové, se jen velmi málo litevských spisovatelek může měřit se svými mužskými protějšky. Černiauskait?ová a Šerelyt?ová pojednávají o podobných tématech: o životě mladých lidí, kteří se narodili na venkově, přestěhovali se do města a zakořenili v nové, městské kultuře. Černiauskait?ové vyšla první kniha, ještě když chodila na střední školu. Byla to sbírka povídek Trys paros prie mylimosios slenksčio (Tři dny a noci na prahu milovaného, 1994). Věhlas jí ovšem zajistil až druhý titul, svazek obsahující několik krátkých novel a jednu divadelní hru, Liuč? čiuožia (Lucie jde bruslit, 2004). Její zatím poslední kniha, román Benedikto slenksčiai (Práh benediktinů, 2009) rozehrává autorčina oblíbená témata. Skrze realisticky podané vyprávění prožíváme příběh nadaného mladíka, který studuje na místní umělecké škole, čteme o jeho vztahu k stárnoucímu a vážně nemocnému otci a o jeho sexuálním i duchovním “zasvěcení” do světa dospělých. Stejně jako řada jiných litevských románů se i tento zabývá obdobím transformace – současnost je načrtnuta jen rozostřeně a i když je narativ Černiauskait?ové citlivý a pečlivě propracovaný, autorka se nesnaží vytvořit všeplatnou metaforu života v době společenských změn. Je to otevřené, upřímné a místy bolestivé vyprávění o životě mladého člověka ve společnosti, v níž byly duchovní hodnoty nahrazeny materiálními a kde se étos konzumu projevuje se stále větší razancí.

Těžko překvapí, že dimenze venkova hraje v nové litevské beletrii tak zásadní roli, nebot’ většina autorů, kteří se na zdejší literární scéně objevili v posledních desetiletích, se narodila a byla vychována na vesnici, v napůl venkovské, napůl městské kultuře, ovlivněné kolektivizací a dalšími sovětskými reformami. Litevská beletrie odehrávající se ve městském prostředí postrádá starší a silnější kořeny a jen hrstce spisovatelů se podařilo říci něco podstatného o vlivu současného města na život dnešních mužů a žen. Přesto se v dílech mladší a nejmladší generace autorů začínají stále častěji ozývat městské tóny. Kromě toho, že v litevské literatuře dochází ke generačnímu posunu, to svědčí také o tom, že existenciální problémy spojené s životem ve městě nabývají na palčivosti.

Město už není jen pozadím příběhu, ale také duchovním stavem jedince žijícího v dnešní době.
Nedávno, když jsem na mezinárodní letní škole vilniuské univerzity přednášel o postsovětské beletrii, někdo uštěpačně poznamenal, že se mnoho litevských spisovatelů zaobírá psaním o minulosti. To je pravda. Literatura však není nástroj citlivý jen vůči pocitům jednotlivců a společnosti, v níž žijí. Literatura si klade mnoho jiných cílů. Zoufalá snaha reagovat na vše, co se v současnosti děje, hrozí proměnit literaturu v pouhý novinářský komentář. Literatura, jež vzniká tady a ted’, je sama o sobě odpovědí na metafyzické a společenské problémy, nastolené moderním způsobem života. Takže skutečnost, že se litevští spisovatelé zabývají minulostí, by neměla nikoho překvapit. Literatura je mimo jiné způsob, jak se vyjádřit k vlastní minulosti, a je jen přirozené, že se každá generace pokouší nalézt odpovědi na věčné otázky: Kdo jsme? a Odkud přicházíme? A pouze pokud si na ně odpovíme, můžeme uvažovat o tom, kam kráčíme.