Cesty na Sibiř

Ráno jsem v přízemí Jakutské univerzity oficiálně zaregistrován jako účastník folklóristické konference. Organizátoři pojali tuhle na místní poměry mimořádnou mezinárodní akci opravdu velkoryse, za sto dolarů povinného zápisného nabízeli zahraničním hostům ubytování v jednom z nejlepších hotelů v Jakutsku plus stravu. Tak jsem popadl kletr a stěhoval se od svých faraonů za lepším, do čtyřpatrového domu, který stojí poblíž Vítězného náměstí a poskytuje hezký výhled na pravoslavný chrám. Po chodbách tam už od rána běhali etnografové a krojované postavy, potkával jsem hloučky lidí, hovořících italsky, francouzsky či anglicky o nových knihách s šamanologickou tématikou a z různých míst ke mně doléhal hrdelní zpěv nebo bubnování. Byl jsem tím okamžitě zděšený i nadšený zároveň, neboť nebylo pochyb, že můj hotel bude v příštích dnech plný starých duchů.

Když jsem si na pokoji vybaloval věci, přivedla útlounká mladičká jakutská hosteska mého starého šedovlasého spolubydlícího, představil se mi jako profesor Dašinima Sandžievič Dugarov, burjatský šamanolog z Ulan-Ude. Hosteska se jmenovala Táňa a měla ze všech lidí na konferenci nejužší oči. Popřála mi kultivovanou angličtinou dobrý den a upozornila mě, že program začíná ve dvě hodiny odpoledne. Profesor Dugarov se mě po jejím odchodu zeptal, zda jsem etnograf či folklórista, ale musel jsem ho zklamat a říct, že jsem jen novinář.

Hlavní program konference probíhal v monumentální budově Institutu humanitárních výzkumů. Už když jsem se k ní blížil, zaznamenal jsem v ulicích zvýšený výskyt krojovaných osob. Stařenky a stařečkové v oblečení ze sobí kůže lemovaném kožešinou a vyšívaném korálky, živé památníky tradice snad ze všech koutů Sibiře, všichni s účastnickými vizitkami přišpendlenými na oděvu v krajině srdeční, mizeli za těžkými zdobenými vraty betonového, obrovskému bunkru podobného sídla výzkumného ústavu lidskosti. Za nimi se smísili s jakutskými, ruskými i zahraničními folklóristy, šamanisty, etnology a novináři a vytvořili velkorodinu, jejíž členové se navzájem objímají, vítají, zdraví, fotí, natáčejí, obchodují s knihami a tradičními suvenýry, rozezpívávají se a rozbubnovávají, mění si vizitky a diskutují. Údajně tu měl být přítomen výkvět ruské etnografie a folklóristiky, hosté z Ameriky, Kanady, Itálie, Jižní Koreje, mezi nimi taky čestný prezident konference, předseda svazu evropských šamanologů, doktor Mihaly Koppany z Maďarska.

Úplně se mi z toho zatočila hlava, cítil jsem, že nestíhám být všude a točit všechno, co bych rád, ale statečně jsem běhal s kamerou po chodbách a snímal veškeré to míšení stylů, obchodování i objímání, útržky bubenických improvizací, výkřiky organizátorů i neklid zahraničních hostí, neovládajících ruštinu. Trochu jsem se uklidnil a zorientoval až v průběhu pro mě málo zajímavých formálních zahajovacích proslovů, během nichž se v hlavním jednacím sále s vysokánským stropem střídali za řečnickým pultem jakutští úředníci a šéfové vědeckých institucí, sledováni kameramany z místní televize. Nejvýraznější z nich se mi zdál být profesor Kajkov, podsaditý, na ježka ostříhaný, všemi respektovaný a přeci ještě docela mladý ruský muzikolog z Jakutské univerzity, skvělý řečník a podle projevu ryzí intelektuál předurčený k pozoruhodné akademické kariéře. O přestávce před hlavním denním programem konference se v kuloárech vesele bavil s výpravou přímořských Udegejců, které zřejmě dobře znal. Pokoušel se hrát na jejich dřevěné dechové nástroje a na tygří vábničku a žertoval o tom, jak je dobré, že není zrovna nablízku žádný tygr.