Je březen ještě Měsícem knihy?

Historie Měsíce knihy se začala psát v roce 1955, kdy proběhl první ročník. Od samého vzniku se Měsíc knihy těšil přízni vládnoucího establishmentu. Není na tom nic divného, protože zrod tohoto velkolepého kulturního projektu byl spojen s oficiálními místy. Vznik celé akce popisuje Oldřich Kapsa v časopise Čtenář (1954) těmito slovy: “Jedním ze základních opatření k zlepšení propagace knihy má být zvláštní akce, na níž se dohodlo ministerstvo kultury se Svazem československých spisovatelů, nakladatelstvími, knižním obchodem, masovými organizacemi, zvláště se zástupci revolučního odborového hnutí, Československého svazu mládeže a Svazu československo-sovětského přátelství a dalšími složkami. Po prostudování zkušeností ze Sovětského svazu a některých lidově demokratických zemí, zvláště Polska, bylo rozhodnuto, že bude každoročně jeden měsíc věnován nejširší propagaci knihy. Měsíc březen byl vyhlášen za Měsíc knihy.”

Inspiraci však komunističtí propagátoři mohli najít i v domácí tradici. Za první republiky probíhaly pod patronací Svazu knihkupců a nakladatelů tzv. Týdny knihy. Komunistická propaganda si od Měsíce knihy slibovala mnoho. “Prvním úkolem je účinně pomáhat v tom, aby kniha pronikla do všech končin vlasti, stala se potřebou denního života všech občanů, zvláště mládeže, a plnila tak v širší míře své ideově výchovné poslání. Druhým úkolem je propagací a šířením literatury lépe pomáhat řešit hospodářské otázky, zvláště na vesnici, to znamená dostat odbornou knihu do rukou zemědělců, a v přípravách na oslavy 10. výročí osvobození ČSR Sovětskou armádou posilovat obranyschopnost obyvatelstva. Dalším úkolem je pomáhat v šíření vědeckého světového názoru a účinněji propagovat politickou literaturu, zvláště spisy klasiků marxismu-leninismu a Klementa Gottwalda,” uvádí dále ve svém článku Oldřich Kapsa.

Těžkosti s přepínáním koksového na kychtový plyn

Kniha se v rukou osvětových pracovníků stala nástrojem politické agitace, mocenského boje a ideologické propagandy. Vládnoucí garnitura si byla dobře vědoma síly psaného slova, proto se všemožnými cestami snažila o jeho ovládnutí. Akce Měsíc knihy měla být manifestací této síly ve službách komunistické doktríny. Zacílena byla především na vybrané skupiny obyvatel, u nichž bylo možné předpokládat “ideologický růst”. Mládež, zemědělci a dělníci měli být opracováváni a přetvořeni v uvědomělé, socialistickému zřízení oddané soudruhy. Zřízením funkce literárního důvěrníka si státní aparát zajistil přístup i na pracoviště. Továrny, hutě, školy a další zařízení se staly místem výstav, literárních diskusí a jiných kulturních akcí. O jedné takové, která proběhla v Nové Huti Klementa Gottwalda, se ve svém podrobném referátu zmiňuje tehdejší vedoucí ústřední knihovny NHKG Miloš Vantuch: “Zpráva z besedy o knize Kozina – Píša: Základy koksárenství. […] Na trhu se objevila kniha Základy koksárenství od dvou znamenitých odborníků, navíc psaná velmi přístupnou formou, která umožňuje takřka všem zaměstnancům koksovny její důkladné prostudování. To byly důvody, proč jsme uskutečnili besedu právě o ní. Jak jsme besedu organizovali? Provozní knihovna na koksovně nám dala jména všech čtenářů této knihy a my jsme je osobně navštěvovali na jejich pracovištích. Pohovořili jsme s nimi o knize, zeptali se na osobní názor a získali přísliby, že své názory přednesou jako diskusní příspěvek na besedě, jejíž význam a důležitost toho, aby právě oni svůj příspěvek přednesli, jsme též vysvětlili. […] Beseda měla velmi zajímavý ráz. Její průběh byl takový: […] Potom s. Čejka zahájil diskusi a požádal Ing. Šplíchala, aby ji řídil. Jako prvý se do diskuse přihlásil s. Kormanec, předák na peci. Postrádá spotřebu vody na tunu koksu při hašení v hasicí věži, vypráví o těžkostech s přepínáním koksového na kychtový plyn. […] V závěru se o slovo přihlásil prof. Kozina, který, mluvě i jménem svého spoluautora, pravil že s výsledkem této besedy jsou velmi spokojeni a nezbývá mu, než aby pořadatelům srdečně poděkoval. Beseda začala ve 14 hod. 40 min., skončila v 17 hod. 10 min. Zúčastnilo se jí 65 soudruhů a soudružek, diskusních příspěvků bylo 22.”

Celá třída čte

Páteří Měsíce knihy však i nadále zůstaly knihovny a knihkupectví. Podle metodických pokynů pořádaly soutěže, jako například Budujeme vzornou lidovou knihovnu, nebo ve spolupráci se základními školami soutěž Celá třída čte. Tyto a mnoho dalších kulturních událostí se z dnešního pohledu hodnotí velmi těžko. Do očí bijící propagandistický charakter všech akcí, zvláště pak v padesátých a sedmdesátých letech, zanechal na značce Měsíc knihy nelibý odér, který se nedá jen tak snadno vyvětrat. Na druhé straně i ty na první pohled nejzrůdnější podniky mohly mít pro čtenáře v zapadlých koutech Československa velký význam. Díky vybudování série knihoven na místech, kde do té doby neexistovaly veřejné instituce podobného charakteru, se mnoha lidem otevřela cesta k literatuře. Kromě toho ideologické pokyny a do éteru pronášené proklamace nebyly v mnoha případech převáděny do praxe. Svou osobní zkušenost popisuje v krátkém rozhovoru dlouholetá knihovnice paní Marie Deuserová, která v knihovně prožila padesát let svého života. “To víte, že to bylo řízeno ideologií, musely se podávat hlášení, ale bylo to spíš formální. Vykázali jsme nějakou činnost, ale do konkrétních akcí nám nikdo nezasahoval. Sami jsme si pořádali večery poezie a například ve spolupráci se Svazem československých spisovatelů čtenářské besedy. A to víte, že čtenáři byli rádi, že se něco organizuje. Díky Měsíci knihy se o knihách víc mluvilo a díky tomu se k nám do knihovny dostali lidé, kteří by si k nám jinak cestu určitě nenašli.”

Průběh a hlavně obsah Měsíce knihy ovlivňovala soudobá nakladatelská produkce. Při zběžném ohledání namátkou vybraného normalizačního roku 1978, jenž se nesl ve znamení hvězdoplavce Vladimíra Remka, vyšly například následující tituly: Dějiny druhé světové války (ruské provenience), O národnostní otázce (sborník prací V. I. Lenina), Socialistické Slovensko, Michelangelo, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, Víťazný február v politickom plagáte, Rusko-český a česko-ruský kapesní slovník, Smrť tridsaťsedmičky (povídky z doby SNP) atd. Rudé právo ve stejném roce navíc uveřejnilo bombastickou statistiku knižní produkce vydané od roku 1948: “Nesmírný rozmach v oblasti literatury, k němuž u nás otevřel cestu Únor, nemá obdoby v žádném kapitalistickém státě. Od února 1948 bylo u nás vydáno na 115 000 knižních titulů v celkovém nákladu jedné a půl miliardy výtisků. Jen v letošním roce připravují nakladatelství v českých zemích 4 630 nových titulů v nákladu 51 milionů exemplářů, z toho 668 nových knih krásné literatury. Přímo Únoru je věnováno 40 titulů, řada, možno říci většina dalších je Únorem a naší současností inspirována. […] Potěšitelné je, že nejen v oblasti beletrie, ale i v literatuře politické, vědecké a odborné se vyskytuje celá plejáda nových autorů, že se rozšiřuje a zkvalitňuje žánrová pestrost nové knižní produkce. Připravují se některé mimořádné vydavatelské počiny: vyjde 2. vydání spisů V. I. Lenina, výbor povídek pro edici Vítězství…”

Měsíc knihy a internetu

V roce 1989 přišla “sametová” revoluce a s ní i mnoho změn. Měsíc knihy přestal být oficiální akcí řízenou z ministerstva a postupně téměř zanikl. Na jeho místo nastoupil Týden knihoven pořádaný Svazem knihovníků a informačních pracovníků, jehož desátý ročník proběhl v minulém roce. S nástupem vizuálních a elektronických médií přišla tištěná kniha o výsadní postavení, což se projevilo mimo jiné i v přejmenování Měsíce knihy na Měsíc knihy a internetu. Tento fakt rozpoutal, někdy i velice vášnivou, debatu o postavení knihy v současné společnosti. Pro ilustraci uveďme citaci z článku Ivo Fencla “Proč už nesmí být v ČR březen měsíc knihy?”: “Už nemáme také měsíc knihy. Je to dobře, nebo špatně? Máme jiné priority a hitem ve školství je internet! […] Až se převalí dobově módní vlna multimediálního okouzlení, klasické knihy a knihy jako CD zůstanou dále tím hlavním zprostředkovatelem a základem naší vzdělanosti, kulturně hodnotové orientace a národní identity. Diskusím o jejich nových rolích bychom se neměli proto vyhýbat. Spolehlivým a kompetentním místem, kde se kultivuje vztah ke knize, by měla zůstat škola. Školní a veřejné knihovny bychom neměli budovat jako informační skladiště bez zřetele na jakost a hierarchii hodnot.” Pro úplnost je třeba zmínit i poměrně pikantní záležitost – totiž že výše citovaný článek Ivo Fencla byl uveřejněn na serveru Britské listy, v jednom z nejznámějších internetových periodik. Na jiných internetových stránkách, portálu BMI (Březen měsíc internetu), proběhla dokonce anketa s názvem Měsíc knihy, nebo internetu? a výsledek byl jednoznačný. Celých 73,5 procenta dotázaných vnímá březnový měsíc jako měsíc internetu a jako měsíc knihy pouze 24,5 procenta. Autoři ankety, které se zúčastnilo 103 čtenářů, usuzují na změnu trendu ve vnímání měsíce března. Závěr je to velmi radikální, poněvadž relevance průzkumu je v tomto případě velice diskutabilní, obzvlášť pokud si uvědomíme, že zmíněnou anketu pořádal na svých stránkách internetový server s tak výmluvným názvem (Březen měsíc internetu).

Fenomén Měsíc knihy kvůli své “komunistické” minulosti budí u mnoha lidí rozpaky. Zasvětit jeden měsíc v roce knize je jistě bohulibý záměr, ale zkušenosti ukazují, že samotný záměr nestačí. Zároveň je třeba zhodnotit, zda akci podobného ražení ještě vůbec potřebujeme, a pokud ano, zda by měla být centrálně řízena z ministerstva. Případná odpověď by měla být co nejvěcnější, pokud možno bez ideologických předsudků. Padesátá léta byla érou nadšeného budování, kolektivistického ducha a střetu velkých ideologií. Současnost je v mnoha ohledech jejich antitezí. Skepticismus postmoderní filozofie, důraz na individualitu a liberální prostředí, které se štítí centrálního plánování, jsou charakteristikami naší přítomnosti. V tomto směru má Měsíc knihy v současné společnosti adekvátní postavení. I bez centrálních direktiv pořádají mnohé knihovny a knihkupectví série akcí, které nesou název Měsíc knihy i nadále. Některá nakladatelství poskytují v prvním jarním měsíci výrazné slevy na vybrané tituly a připravují křty nových publikací. Tedy –kdo chce Měsíc knihy pořádat, pořádá ho i nadále. Méně pompézní, méně ideologický, méně oficiální. Obava, že internet vytlačí knihu a definitivně se usadí na trůnu, není opodstatněná. Tištěná kniha zůstane nenahraditelným společníkem mnoha lidí ještě mnoho let. Internet bude žít vedle ní, stejně jako televize, kino, rozhlas a divadlo. Apokalyptici si budou muset nějaký čas počkat.

Pro dokreslení dobového koloritu padesátých let si neodpustíme ještě jeden citát z tisku, tentokrát ze článku Oldřicha Kapsy “Spisovatelé hovoří se svými čtenáři”: “V Horním Slavkově žádaly ženy, aby se spisovatelé pokusili řešit problém vdaných zaměstnaných žen, aby pomohli bojovat proti funkcionářům, kteří pro funkce získávají cizí ženy, ale vlastní ženu nechávají doma, nechávají ji žít po staru.” Nezbývá než doufat, že budovatelské romány vyřešily i tento palčivý problém.