Jak (a proč) zůstávám Čechem a Slovákem

Esej Jak jsem se stal Čechoslovákem jsem napsal v roce 2008 jako odraz své velmi osobní zkušenosti s tím, co lze zpětně nazvat „mocí bezmocných“ a (východo) evropskou solidaritou. Text vyšel v květnu, několik měsíců předtím, než ruské jednotky, s těžkým dělostřelectvem, tanky a letectvem, vpadly do malé hornaté země na jižním Kavkazu. Kreml vytáhl z rukávu jakési záminky, ale základní důvod invaze byl prostý – zabránit směřování oné země k Západu a, inter alia, uštědřit lekci dalším postsovětským sousedům, kteří by si troufli jít v jejích stopách.

Hodnoty versus zájmy

V globálním měřítku tato událost prošla prakticky bez povšimnutí. Západní média tou dobou oslavovala čínské autokraty za jejich bezchybnou organizaci olympijských her; západní vůdci si, jako by nic, potřásali v Pekingu rukou s ruským prezidentem a šťastně se umívali; západní publikum si užívalo prázdnin a poddajně konzumovalo Moskvou upečený narativ o lehkomyslné Gruzii, která zaútočila na mírumilovné Rusko a oplátkou dostala jen to, co si zasloužila. Celá reakce Západu se nakonec omezila na vyjádření „hlubokého znepokojení“ a apely na „obě strany konfliktu“, aby se zdržely násilí a problém vyřešily bez něj. Pachatel znásilnění i jeho oběť – oba mají být spokojení.

Vyhýbavost a rozporuplnost Západu mne nijak nepřekvapily, neboť jsem se již dávno naučil, že v politice zájmy obvykle převáží nad hodnotami, politici spoléhají především na svůj domácí, nikoli zahraniční elektorát a čirý objem globální chudoby, utrpení a nespravedlnosti je tak závratný, že byste jistě přišli o rozum, pokud byste na to všechno pořád museli myslet. Lidské bytost vyvinuly celou škálu sebeutěšujících argumentů převlečených za obecná moudra – „Charita začíná doma“, „Zákon silnějšího“, „Bůh pomáhá těm, kdo si pomohou sami“.

Neznamená to, že pro morálku není v politice místo, nebo že bychom politiky neměli upomínat na hodnoty a principy, na nichž byl liberálně-demokratický Západ vybudován. Směnný obchod mezi hodnotami a zájmy je skutečně obtížný a někdy neřešitelný. Avšak pokaždé, když své hodnoty obětujeme ve prospěch zájmů, riskujeme, že nakonec ztratíme obojí.

Dospěl jsem k přesvědčení, že nárok kritizovat vyhýbavost a rozporuplnost Západu, pokrytectví a zradu máme pouze tehdy, jestliže je nám vlastní zdravá dávka sebekritiky – jak osobní, tak národní. Znamená to obzvláště to, že od obyvatel Západu nemůžeme žádat solidaritu s našimi více než sedmdesáti politickými vězni v Rusku, aniž bychom tu samou solidaritu neukázali politickým vězňům napříč celým světem. Nemůžeme očekávat zájem Západu o Ruskem okupované oblasti Donbasu a Krymu, pokud se sami nezajímáme například o Čínou okupovaný Tibet. Nemůžeme západní vlády vinit z jejich oportunistického flirtování s banditskými režimy, jestliže tolerujeme tu stejnou rozporuplnost na straně naší vlastní vlády.

Ve snímku Michaela Winterbottoma Vítejte v Sarajevu z roku 1995 je pozoruhodná epizoda, kdy hodnostáři OSN navštíví obležené město terorizované děly a odstřelovači. „Kdy už budete jednat?“ ptají se návštěvníků frustrovaní novináři. „Kdy už zachráníte alespoň ty děti?“ „Inu,“ odvětí nejvyšší hodnostář, „máme na stole nějaké plány. Ale věřte mi, ve světě je nejméně třináct dalších míst, kde je situace dokonce ještě horší než tady.“

Vzal jsem si z této epizody dvojí poučení. Zaprvé, neustále bychom měli mít na paměti, že náš těžký úděl patrně není tím nejtěžším; může tu být nejméně třináct zemí nebo národů, které trpí ještě mnohem víc. A zadruhé, vždy bychom příslovečnému „světu“ měli připomínat všech čtrnáct zoufalých případů spíš než ten jeden jediný, nám nejdražší. Nejenže to našemu postavení dodá na důvěryhodnosti a morálním důrazu, ale zároveň to příslovečnému „světu“ zabrání používat ve všech těch čtrnácti místech tu samou banální frázi jako výmluvu, proč nedělat nic.

Kdo zašel moc daleko?

V roce 2008, po ruské invazi do Gruzie, mne reakce Západu na tu událost, nebo spíš její absence, příliš nepřekvapila. Pramenila z dlouhé tradice Realpolitik, která přepokládala, že některé státy mají právo na více suverenity než jiné, a proto mohou spravovat „legitimní sféru svých privilegovaných zájmů“, jak jen se jim zlíbí. Tento předpoklad určil světový pořádek jak po první, tak po druhé světové válce, usnadnil sovětské vpády do Maďarska v roce 1956 a do Československa v roce 1968 a legitimizoval sovětský požadavek Jaruzelského vojenského zásahu proti polským dělníkům v roce 1981.

Stanisław Barańczak, prominentní polský básník a esejista, si tehdy hořce postěžoval na pohotovost Západu přesunout veškerou zodpovědnost z pachatelů na jejich oběti: „Každý na Západě se ptá, jestli Solidarita nezašla moc daleko; nikdo se neptá, jestli moc daleko nezašel generál Jaruzelski. Navzdory veškeré své sympatii a soucitu Západ jako by tiše přijímal základní předpoklad propagandy Východu: a sice, že komunistické vlády jsou vždy v právu, jestliže hájí svůj monopol moci. Ony nikdy nezajdou moc daleko, dokonce ani, když vyhlásí válečný stav proti svým vlastním lidem. Jsou to lidé, kdo zachází moc daleko a kdo na sebe celkem nevyhnutelně přivolává zkázu pokaždé, kdy žádá trochu čistého vzduchu k nadechnutí – některé z oněch základních svobod, jimž se těší Západ.“

V roce 2008 to byli Gruzínci, kdo „zašel moc daleko“, se svou naivní vírou v národní suverenitu a nedotknutelnost uznaných hranic, ale rozhodně ne Rusové, kteří, ať už udělají cokoli, nikdy nezajdou moc daleko – protože jen hrstka západních vůdců by sebrala odvahu nazvat věci pravými jmény a banditský stát banditským státem.

Co mne tehdy zarazilo, nebyla zchromlost Západu tváří v tvář Putinovu chucpe a chabě zahalený pardon tohoto de facto banditismu ze strany EU. Nejvíc mne zaskočila absence reakce od lidí z Východu, především od Čechů a Maďarů – lidí, kteří rozhodně měli rozpoznat temnou podobnost mezi svou vlastní zkušeností a lopotou dnešních Gruzínců. Nic takového se nestalo. Žádné schůze, žádné protesty, žádné gruzínské vlajky na ruské ambasádě.

Pro Moskvu to byl tichý, ale srozumitelný signál pokračovat. Nikdy moc daleko. Alespoň uvnitř „legitimní sféry privilegovaných zájmů“. Najednou jsem v tu chvíli pocítil, že příště přijde na řadu Ukrajina. Odvážil jsem se to vyjádřit v několika článcích a rozhovorech. Nikdo to nebral vážně.

O Kunderovi a ignorantství

V srpnu 2008 jsem nejspíš měl konec své eseje změnit, aby nevyzníval tak optimisticky. A tak naivně. Zjistil jsem, že jsem oslavovanou esej Milana Kundery o „tragédii střední Evropy“ nečetl dostatečně pozorně. (Milan Kundera – Únos Západu aneb tragédie střední Evropy, 1983, pozn. red.) Můj idealistický pohled na tento region z velké části utvářely jeho – a jeho středovýchodoevropských kolegů – podmanivá tvrzení o naší „evropské identitě“ a legitimním právu na „návrat zpět“ do rodiny svobodných evropských národů. Ignoroval jsem Brodského kritiku Kunderovy pozice, ačkoli ji dosti prozíravě načrtl jako přespříliš esencialistickou vůči Západu a příliš exkluzivistickou vůči zbytku světa. Kundera doslova vzkazuje: my, Češi (Poláci, Maďaři) jsme Evropané jak kulturou, tak dějinami; Západ nás na Jaltě zradil a zaprodal Stalinovi, ovšem my se s tím nikdy nesmířili a ani se nesmíříme; nepatříme do sovětské říše, neboť my, Středoevropané, jsme jiní, jsme jako vy, lidé ze Západu, a tudíž si zasloužíme svobodu.

To, zda si všechny další národy v sovětské říši rovněž nezaslouží nějakou tu svobodu – přestože nejsou „středoevropské“ a některé z nich nejsou „evropské“ vůbec –, nebylo v Kunderově textu explicitně vyjádřeno, implicitně a pravděpodobně nechtě však zavedl jakousi hierarchii „více“ a „méně“ evropských národů, a proto „více“ a „méně“ svobodomilných a zasloužících si okamžité (nebo ne-tak-okamžité) osvobození. Kunderův koncept, jak trefně poznamenal ukrajinský filosof Volodymyr Jermolenko, „snad mohl být osvobozující pro střední Evropu, ale pro Evropu situovanou dál na východ byl katastrofální. Namísto aby zboural zeď mezi Východem a Západem, jednoduše ji jen posunul směrem na východ. Tu ideu měl použít k boji s totalitarismem po celém světě, ale namísto toho ji zeměpisně umístil na území někdejšího SSSR, čímž na naše východoevropské země uvalil stálou ‚kletbu‘ […] Namísto aby zůstal věrný svému vlastnímu hlasu a uvědomil si, kolik různorodosti na celém evropském kontinentě existuje, rozdělil ho Kundera na dvě části, v opozici jedné vůči druhé – humanistický Západ versus démonický Východ, který unesl [středoevropskou] část Západu.“

Očividně bych zveličoval, kdybych Kunderův esencialismus a exklusivismus vinil z pozdějšího ignoranství a lhostejnosti jeho spoluobčanů vůči čemukoli na východ od Prahy, Budapešti, Lublaně nebo Bratislavy. Nebyla to příčina jejich nadřazenosti, ale spíše důsledek – odraz místní mentality, specifických kulturních rysů a etnických stereotypů. Kundera je nevynalezl, bral je však za samozřejmost a nikdy se je nepokusil zpochybnit nebo dekonstruovat.

Bok po boku

V únoru 2014, v posledních dnech ukrajinské revoluce důstojnosti, mne telefonicky kontaktovala mladá novinářka z Prahy a požádala o komentář k dramatickému dění v Kyjevě. Její první otázka byla hloupá, leč výmluvná: „Co se to stalo v Kyjevě? Revoluce, nebo státní převrat?“

Byl jsem sklíčený. Nešlo ani tak o to, že ta otázka byla sama o sobě ilegitimní. Ale frustroval mě sám ten fakt, že se novinářka z předních novin, po třech měsících dramatických událostí v blízké zemi, ještě nebyla schopná rozhodnout, co se to vlastně děje. A nebyla ani sama, ani výjimkou. Desítky žurnalistů z celé Evropy následovaly rámec stanovený v Moskvě. Ať řeknu cokoli, skončím v pasti. Pustím se do pitomé debaty, kterou spin doktoři z Kremlu vnutili světu s jediným cílem – zkalit vody a odvrátit pozornost od skutečných problémů a pravdivého vývoje. Kdo ovládá agendu, ovládá narativ.

„Nu,“ odpověděl jsem tenkrát, „a co to bylo v Praze, tenkrát v devětaosmdesátém?“

Dáma byla v šoku. Zjevně takové srovnání nečekala. Taková arogance. Jak jsem si mohl dovolit přirovnat jejich úžasnou, velkolepou, civilizovanou „sametovou revoluci“ v srdci Evropy s divokým fašistickým pučem v barbarské zemi kdesi bůhvíkde?

„Byla to revoluce!“ prohlásila hrdě. „Sametová revoluce!“

„Byla ‚sametová‘ jen díky tomu, že tehdy byl v Kremlu Gorbačov, a ne Putin.“

Uplynuly čtyři roky a já svou frustraci překonal a zaujal smířlivější postoj. Zčásti kvůli tomu, že jsem zjistil, že mí spoluobčané nejsou o nic méně vinni hříchem nadřazenosti než jejich západo- či středoevropské protějšky. A zčásti, ještě důležitější, protože v několika uplynulých letech pozoruji, že střední Evropa – i Evropa obecně – jako „kultura a osud“, Kunderovými slovy, čelí čím dál větší hrozbě – (zatím) ani ne tak ze strany Ruska, ale v prvé řadě ze strany své vlastní důvěřivosti, omezenosti a populistických politiků.

Pročež stále ještě existuje důvod, proč stát po boku Čechů a Slováků, a rozhodně po boku Poláků a Maďarů, v jejich zápase se všemi těmito domácími neřestmi – pro imaginární „Evropu“ Milana Kundery, Václava Havla, Czesława Milosze a „Nebeské setniny“ Ukrajinců, kteří přišli o život během revoluce důstojnosti, pod modrými vlajkami Evropské unie.

Překlad Magdalena Slezáková; původně zveřejněno na zpravodajském serveru Českého rozhlasu iROZHLAS.cz.