Jak jsem se stal Čechoslovákem

1.

Každý rok jsme trávili letní prázdniny na improvizované „chatě“ u Lucku – v rozlehlém, čtyřpokojovém domě se dvěma oddělenými vchody, kde bydleli naši prarodiče. Bylo nás tam dost – můj bratr a otec, bratranci, jejich rodiče a samozřejmě děda s babičkou, kteří stoicky trpěli náš nájezd, a dokonce se zdálo, že se z něj velmi radovali. Dny byly dlouhé a slunečné, život bezoblačný. Užívali jsme si bezstarostnosti, zásobili jsme se jí na celý život, plavali v řece, chytali ryby, honili se za míčem, lezli po stromech, pozdě do noci si vyprávěli vzrušující historky kolem ohně s pečenými brambory.

Bylo mi patnáct a politikou jsem se příliš nezabýval. Ani jsme na „chatě“ neměli televizi a co je důležité, ani trochu nám nechyběla. Přesto naši rodiče s dědou poslouchali rádio na staré Spidole se souběžně puštěným kuchyňským rozhlasem po drátě. A my, přestože jsme byli zaujati vlastními a důležitějšími věcmi, jsme cítili, že se děje něco zlého v jejich pro nás nesrozumitelném a nezajímavém světě. Hrozná slova jako ultimátum, sovětské nebezpečí či kontrarevoluce zalézaly z různých stran do našeho vědomí. A my pociťovali, že právě kvůli těmto slovům naši rodiče nervóznějí a umlkají nebo přecházejí na jinou tematiku, kdykoli se přiblížíme. Byli sovětští občané a my jejich sovětské děti a oni pochopitelně nechtěli, abychom poslouchali jejich politické debaty. Stejně jsme ale cítili, že se děje něco špatného v Československu a všude kolem, něco, co může každou chvíli přejít ve válku, přestože se zdála být pod klidným nebem během letních sovětských prázdnin tak nemyslitelnou.

A když nakonec sovětská vojska do Československa vtrhla, viděli jsme naše rodiče úplně skleslé, jako by i oni byli Čechy a Slováky, a jejich vláda padla a zemi zase okupovali cizáci. Ale je zajímavé, že nás pozice rodičů ani trochu nepřekvapila.

Naši rodiče nebyli disidenti, ale jako většina západních Ukrajinců nikdy necítili zvláštní sympatie ani k sovětům, ani k Moskvě, ani ke komunismu. Jako většina západních Ukrajinců dávali najevo loajalitu k režimu, a když bylo třeba, účastnili se jeho veřejných rituálů. Ale v soukromých rozmluvách, v každodenním životě nešetřili uštěpačnými slovy na adresu vlády, systému a celého sovětského zřízení. Jako normální rodiče se ani tak nesnažili udělat z nás profesionální protisověty, čímž by nás předurčili ke stálým a nebezpečným konfliktům s policejním řádem. Nevedli s námi žádné politické debaty, spíš naopak, všelijak se jim vyhýbali. Ale z náhodných replik, gest, grimas, spontánních reakcí na oficiální propagandu jsme nemohli necítit jejich hluboké opovržení systémem a vším jeho symbolickým harampádím.

Již jako malý školák, zaujat hokejem, jsem si všiml, že ani můj otec, ani strýc nefandí hvězdnému a vítěznému sovětskému týmu. Naopak, vždycky fandili jeho protivníkům, ať už Švédům, Finům, nebo dokonce beznadějným Švýcarům. A já jsem bez nějaké propagandy pochopil to nejdůležitější: není to náš tým. A spolu s rodiči, strýčkem, se všemi kamarády jsem si z duše přál jeho porážku. A když se to nakonec podařilo, když úžasné československé mužstvo rozmetalo sověty na mistrovství světa roku 1969, byli jsme bez sebe štěstím. Plakali jsme, objímali se a líbali; v tu chvíli jsme byli Čechy a Slováky a cítili jsme se pomstěni za všechno – i za tanky v pražských ulicích, i za Muravjovovy hordy, za Baturyn, za Poltavu, za hladomor ve 33., za vše, vše, vše.