Budoucnosti knih

Přestože knih o budoucnosti knihy byla napsána spousta, stále o tomto tématu víme jen velmi málo. Až dosud jsme pomocí této paradoxní smyčky pouze dospívali k závěru, že kniha má slavnou minulost a neuspokojivou přítomnost, zatímco o budoucnosti nemáme jasné zprávy, neboť – jak napovídá zdravý rozum – žádné jiné ani mít nemůžeme.

Je přirozené, že nástrahy nových komunikačních technologií nás spolu s neodbytným pocitem, že doby minulé byly z podstaty lepší než současnost, vedou k závěru, že kniha vstoupila do fáze postupného úpadku, který bude kulminovat nejprve její marginalizací a posléze jejím zánikem. Zdá se ale, že na rozdíl od jiných artefaktů se kniha brání docela dobře a tváří v tvář zániku vykazuje větší výdrž než například telefonní budky. To musí mít nějaký důvod – nebo si to přinejmenším rádi myslíme.

Photo: Decha Chaiyarat. Source:Shutterstock

Přežije kniha? Zažije digitální znovuzrození? Anebo ztratí veškerý význam, který jí ještě zbývá? Kolem tohoto tématu probíhá vzrušená globální diskuse, která sice nespěje k jednoznačnému závěru, ale o to více v ní bují různá klišé a banální sdělení. Poukazuje se například na 451°Fahrenheita, futuristickou bajku Raye Bradburyho o společnosti, v níž se knihy záměrně pálí. Tím se zřejmě mají zdůraznit rizika kulturní desertifikace, přestože není jasné, zda ti, kdo knihu zmiňují, román vůbec četli nebo aspoň viděli stejnojmenný film. Opěvují se vlastnosti, které jsou vlastní knize jakožto předmětu, od vůně tiskařské barvy až po žloutnoucí stránky, což má poukazovat na neosobnost e-booků, a pomocí borgesovské metafory o vesmíru coby knihovně se popisuje fungovaní internetu a deklaruje se důvěra v nové technologie. A tak dále. Problémem zůstává, že jde o mnoharozměrnou debatu plnou nejrůznějších zrádných míst, v níž se rozumové argumenty vesele mísí s pocity i pouhými předtuchami. Zrovna tak se v ní objevuje hojnost kategorických argumentů a falešných pravd, jež jsou často dílem těch, kteří předpovídají smrt knihy čistě proto, že chtějí knihy prodávat. Vládne zde zkrátka zmatek.

Pokud existuje nějaký důvod, proč bychom měli mluvit o krizi knihy, pak je to nástup nových artefaktů schopných konkurovat knize tím, že účinněji plní stejné funkce. Neboli nových nosičů textu, které ve srovnání s tištěnými knihami vykazují stejnou nebo větší skladovací kapacitu, mobilitu a snadnost použití. Největší hrozbu představuje pozvolný vývoj tabletů a elektronických knih, jenž brzy vyřeší všechny technické nedostatky, které ještě dnes poskytují prostor ke stížnostem. Jedná se o hrozbu především z pohledu tradičních knih. Pokud nás historie může o něčem poučit, pak o tom, že revoluční změny šly vždy ruku v ruce s technickými inovacemi. To neznamená, že by řešení společenských konfliktů bylo technologického charakteru, nýbrž spíše že velké proměny mají s technologií cosi společného. A zvláště to platí u takových proměn, které se vztahují na způsob a rychlost, s jakou si předáváme myšlenky, jinými slovy pokud jde o média, jejichž prostřednictvím probíhá interakce mezi jedinci. Z tohoto pohledu sice nové informační technologie nemohou soupeřit s vynálezem kola nebo parního stroje, možná dokonce ani s rolí, jakou sehrál nástup fotografie nebo televize, ale i tak představují kvalitativní změnu, pokud jde o prostředky interakce mezi lidmi a skladování informací, která mocně ovlivňuje kulturní i symbolickou produkci a krom toho umožňuje vznik globální komunikační sféry.

Zdá se ovšem, že zatím je příliš brzy, abychom činili definitivní závěry ohledně toho, jak konkrétně by tyto nové technologie mohly věčnou knihu ovlivnit. Podle Roberta Darntona žijeme v přechodném období, kdy tištěné a digitální způsoby komunikace existují vedle sebe a mnoho technologických novinek rychle zastarává. Vydavatelský průmysl proto neví, na co má vsadit a kterým směrem by se měl pustit. Britský autor Neil Gaiman nedávno v Guardianu prohlásil, že průmyslová krajina je jako legendární Klondike v době zlaté horečky: “Nikdo neví, co se děje. Vědí jen to, že v kopcích je zlato, a chtějí se k němu dostat.” Svět se tedy jen hemží nálepkami naznačujícími slibnou budoucnost, které – přiznejme si – znějí nejlépe v angličtině: open feedback publishing, fan fiction, social mobile geo tagging, digital first. Tímto způsobem se dostáváme až kamsi do neznáma. Dobře to vyjádřila Katharina Teuschová na stránkách Frankfurter Allgemeine Zeitung: “Kniha zítřka je ne-kniha dneška.” Anebo je zde jiná možnost: že se nedostaneme vůbec nikam. V souvislosti se zánikem Brockhausu, německé obdoby Encyklopedie Britanniky nebo francouzského slovníku Larousse, poznamenal Christopher Caldwell ve svém sloupku ve Financial Times, že digitální kontinuitu materiálních mrtvol nic nezaručuje: “Všechno, co zahyne v tradiční sféře, by prý mělo ožít a vzkvétat ve sféře nové. Jenže to je jen pověra.” Pokud tomu tak je, pak by tradiční kniha mohla opravdu docela dobře zaniknout.

Aby se tak stalo, museli by vymizet rovněž čtenáři. Technopesimisté tvrdí, že se tak již děje, anebo že se tak stane, jakmile proběhne příslušná generační výměna; užívání nových technologií podle nich povede k ochabování kognitivních schopností lidí a následně i k zániku knih. V tomto smyslu nadměrné propojování jedinců prostřednictvím internetu, jež s příchodem smartfonů nabylo až delirantních rozměrů, ovlivní naše životní, a tudíž i čtenářské návyky v tom smyslu, že nás připraví o schopnost dlouhodobé koncentrace, jež je při čtení knih nezbytná. To pravděpodobně oslabí veškerou přitažlivost, kterou si knihy dosud zachovaly navzdory rozšíření rozhlasu a televize. Tvrdí to přinejmenším autoři jako Nicholas Carr nebo Andrew Keen, kteří obsáhle dokazují, že nejen že se čte méně, nýbrž také že se čte hůře, totiž povrchněji. Toto tvrzení je obsaženo již v titulu Carrovy poslední knihy – The Shallows: What the Internet is Doing to Our Brains (Povrchní lidé: Co dělá internet s našimi mozky) – v níž autor formuluje možná docela rozšířenou domněnku, že četba na digitálních zařízeních, vyznačující se zběžným projížděním textu a používáním hyperodkazů a multitaskingu, podkopává naši schopnost hluboce a dlouhodobě se soustředit, která knižní kulturu po staletí definovala. A pokud se knižní kultura ocitá v takovém nebezpečí, možná je ohrožena i celá civilizace, která ruku v ruce s ní po celé věky vzkvétala. Španělský autor Ignacio Domingo Baguer ve své poslední práci Para qué han servido los libros (K čemu sloužily knihy) zmiňuje “význam, jaký měly četba a knihy při vzniku západního konceptu individuality a racionality, tj. při formulování představy o tom, v čem spočívá lidská přirozenost, jež je základem západní kultury a jež by se se zánikem kultury knihy rovněž mohla ocitnout v nebezpečí”. Jedná se však o skutečné riziko, anebo jen o nepodloženou domněnku knihomilů a představitelů knižní kultury? Čelíme zde jen jednomu z mnoha případů automatického zpátečnictví, jež je přirozeným průvodním jevem plynutí času a s ním spojených společenských změn? Anebo jsou tyto obavy oprávněné, neboť barbaři tentokrát skutečně stojí před branami?

Než budeme pokračovat, měli bychom se zeptat, co říkají čísla. Tvrzení, že se čte méně nebo že se čte hůře, je totiž třeba podložit empirickou zkušeností. A pokud se je podložit nepodaří, budeme muset změnit rozpravu. Neztrácejme ze zřetele, že lidé, kteří téměř nečtou, si asi nebudou příliš stěžovat, že se nečte: tato stížnost přichází především od náruživých čtenářů, kteří mají logicky sklon podléhat optické iluzi a dospívají k závěru, že lidí jim podobných celkově ubývá. Bohužel je obtížné získat důvěryhodné a přitom dostatečně objemné údaje ohledně věci, v níž mnozí respondenti lžou: několik průzkumů publikovaných nedávno ve Velké Británii při příležitosti Světového dne knihy odhalilo, že 61 procent dotazovaných přiznalo, že tvrdili, že četli knihu, kterou ve skutečnosti ani neotevřeli, jako např. 1984 nebo Odyssea, aby tím zamaskovali četbu J. K. Rowlingové nebo Johna Grishama. Podle téhož průzkumu více než polovina čtenářů chce sama napsat knihu a 11 procent už má dokonce hotový rukopis. Není Sokrata bez Platóna! Ponecháme-li však tyto zajímavé postřehy stranou, ocitneme se tváří v tvář nepřehledné směsici názorových průzkumů prováděných nezávisle na sobě v různých zemích a snažících se zjistit různé věci. Skutečnost, že se člověk deklaruje jako čtenář, nám tím pádem mnoho neříká, protože aby byl člověk čtenářem, stačí mu přečíst třeba jen pět knížek do roka, přičemž ani nevíme, které knihy četl, jak dalece jim porozuměl nebo co jejich četbou získal.

V obecných rysech tak můžeme dospět k závěru, že nečteme méně než v minulosti, nýbrž naopak že více lidí čte o něco více, což ale neznamená, že by četli hodně – tedy ponecháme-li stranou etablované menšiny milovníků knih. Současně se zdá, že porozumění psanému textu opravdu upadá, což může být statistickým důsledkem nárůstu celkového množství čtenářů, anebo také důsledkem onoho povrchního způsobu čtení, o němž mluví technopesimisté. Také se zdá, že děti čtou víc než dospívající a mládež, tj. že čtou méně, když přestanou být dětmi a začnou se věnovat věcem, které měly do té doby zakázané. Například podle studie nadace Kaiser Family Foundation americké děti ve věku od osmi do osmnácti let věnovaly čtení knih v roce 1999 21 minut denně, zatímco v roce 2010 to bylo 25 minut. Také vzrostlo jejich členství ve čtenářských klubech. Rovněž nelze mládež obviňovat, že nečte velké knihy: ságy Harryho Pottera nebo Stmívání se rozkládají na tisících stran; spíše si můžeme klást otázku, zda se takový čtenář nakonec dostane až k Marcelu Proustovi. Podle údajů z roku 2012 považovalo toho roku 37,9 procent Američanů četbu za formu trávení volného času, což čtení knih vyhrazuje na seznamu oblíbených forem zábavy významné místo: za večeří v restauraci a návštěvou přátel, ale mírně před příslovečným grilováním. Co je významné, v roce 1957 odpovědělo kladně na otázku, zda právě čtou nějakou knihu méně než 25 procent Američanů, zatímco v roce 2005 jich bylo 27 procent. Vzrostl rovněž počet čtenářů využívajících digitální zařízení.

V evropském kontextu jsme my Španělé jako obvykle na chvostu. Spolu s Portugalskem a Řeckem patříme k zemím s nejnižším počtem čtenářů, kterých jsou naopak spousty v severských zemích a Velké Británii. OECD zjistila, že nejlépe textu rozumí čtenáři ve Finsku, Kanadě, na Novém Zélandu a v Austrálii. U nás se podle “Barometru” (průzkumu čtenářství, který každoročně publikuje Federace vydavatelů) za čtenáře považuje zhruba polovina populace, což ovšem – jak jsme už zmínili – neříká mnoho o tom, o jaký druh čtenářů se jedná. A konečně jsou zde čísla, u nichž příliš nevíme, co si s nimi počít: například že 68 procent Španělů, kteří čtou elektronické knihy, tyto knihy ukradli, nebo že jen sedm procent Američanů, kteří čtou, si své knihy vybírá na základě recenzí.

Tato čísla zjevně mnoho neznamenají a spíše jen poukazují na určité tendence, než aby sdělovala jednoznačné skutečnosti. Opravdu se nacházíme v přechodném období. Měli bychom však v této rozpravě stanovit jistý řád, abychom aspoň věděli, o čem mluvíme.

Mluvíme o čtení knih, anebo o čtení jako takovém?

Trápíme se pro budoucnost knih jako formy přenosu znalostí a utváření individuálního vědomí, protože jim coby nástrojům přisuzujeme zvláštní hodnotu, ale nepochybným faktem zůstává, že dnes na světě umí číst čím dál víc lidí a že exploze internetu a jeho derivátů způsobila, že čteme nikoli méně, nýbrž více. Trávíme dny pročítáním nejrůznějších informačních zdrojů a zpráv od přátel, kterým také neustále píšeme (do té míry, že se starý dobrý telefonát změnil v našich očích v agresi vyžadující zvláštní zdůvodnění). V tomto kontextu jsou knihy pouze jedním kontinentem z mnoha a nemohou plnit stejnou roli jako v době, kdy neměly soupeře. Ze zřejmých důvodů kniha asi jen stěží ztracené území opět dobude – tedy pokud je kdy držela a my nepodléháme pouze iluzi o jakémsi zlatém věku knih, který se nachází kdesi v daleké minulosti. Něco takového lze sledovat v dosti pitomých veřejných oslavách knižní kultury, zvláště ve Španělsku, kde se četba ze záhadných důvodů přirovnává k pohledu na kvetoucí růži, byť by daný román vyprávěl třeba o životě ve stalinském gulagu. Nejde přece o to, abychom lpěli na kulturní formě, kterou kultura představuje, ale abychom zvážili, zda její funkce přísluší výhradně jí, anebo je analogicky mohou plnit i jiná média a jiné formy přenosu vědění a zkušenosti.

Pokud jde o kvalitu četby v těchto nových formách, tvrzení o povrchnosti by mohlo mít reálný základ. Jestliže četba není kontinuální a něco nás při ní neustále vyrušuje, naše koncentrace je přirozeně menší a spolu s ní klesá i naše schopnost porozumět složitým textům. Je to tragédie, která poškodí společnost jako celek, anebo se jedná pouze o škodu, kterou lze vyhodnotit v lidském měřítku? Steven Johnson v recenzi výše zmíněné Carrovy knihy v New York Times tvrdí, že při kritice povrchní četby nesmíme ignorovat výhody, které nám přináší různorodější činnost, totiž větší rozmanitost a kvantitu kontaktů s jinými lidmi, což má za následek nepochybný osobní i kolektivní prospěch. Jestliže čteme méně knih, ale více víme, znamená pro nás taková změna zisk? Michael Suárez, ředitel University of Virginia Rare Book School a šéfredaktor knižní řady Scholarly Editions v nakladatelství Oxford University Press, tvrdí, že nesoustředěné čtení na webu může vést k neschopnosti vyznat se v přemíře informací; je ovšem třeba namítnout, že nebýt webu, nikdy bych na jeho názor v on-line vydání věstníku University of Virginia nenarazil. Opět zde stojíme před otázkou, zda oplakáváme odchod něčeho, co prostě dobře známe, anebo něčeho skutečně hodnotného, a zda je perspektiva změněné společnosti nutně svázána se soudy ohledně její kvality, kterou posuzujeme podle norem, jež jsou vlastní společnosti naší.

Strachujeme se o čtení jakýchkoli knih, anebo o znalost základních titulů?

Hovořit o čtení knih obecně, jak to děláme, když se romanticky oslavuje knižní kultura, znamená opomíjet proměnné zásadního významu vztahující se na materiál, který čteme. Hovořit o jakési metaforické knize zahrnující všechny knihy, které existují, není příliš smysluplné. Když čteme Padesát odstínů šedi, je to lepší, než když si předplatíme Financial Times nebo Die Zeit? Čtenář kvalitního tisku není zajisté totéž co čtenář špatných románů a pokud bereme v potaz, co je obecně prospěšné pro demokratickou společnost, zdá se lepší mít informované občany než konzumenty masového čtiva. Jinými slovy, pokud hovoříme o prospěšnosti četby, není jedno, o jakých knihách mluvíme. A nyní: co znamená v tomto kontextu slovo lepší? Jestliže měříme blaho čtenáře, zřejmě není žádný rozdíl mezi uspokojením, jehož dosáhnou čtenáři Financial Times a čtenáři Ruize Zafóna. Co tedy přesně bráníme, pokud bráníme knihu, a které přesně funkce knihy bychom chtěli zachovat?

Pokud totiž zaujmeme utilitární hledisko izolované od kolektivních zájmů, nic nám nebrání umístit pétanque nebo hraní videoher na stejnou úroveň s četbou náročné literatury, neboť všechny tyto věci poskytují uspokojení lidem, kteří je praktikují, stejné, jaké jim poskytne pořádný odpočinek, když se svými aktivitami skončí. Kniha je emblém humanistické kultury, základní nástroj této kultury a také víry v pokrok, která je pro tuto kulturu charakteristická. Opravdu? V tomto bodě přichází ke slovu škarohlíd, který nám připomene, že vrazi z Osvětimi četli Goetha a poslouchali Schuberta, zatímco hned vedle umíraly v plynových komorách tisíce Židů. A je to pravda; jenže pravdou je i to, že tento argument je poněkud zavádějící. Čím více je informovaných občanů a vzdělaných čtenářů, tím je společnost bohatší a sofistikovanější ve veřejné debatě a méně podléhá kolektivním dysfunkcím. Být šťastný je možné i pod kokosovou palmou v Karibiku, jak říkal esejista Sánchez Ferlosio ve své knize Mientras no cambien los dioses, nada ha cambiado (Pokud se nezmění bohové, nezmění se nic), ale jen těžko budeme popírat skutečnost, že dnes žijeme ve společnosti, která sice není zdaleka dokonalá, ale je to ta nejvíce prosperující a nejspravedlivější společnost, jakou jsme kdy měli. Jiná otázka je, jakou roli v tomto vývoji sehrála kniha. Mexický autor Gabriel Zaid sarkasticky poznamenává, že “věřit v knihy jako prostředek činu je ze všeho nejvíc otázka víry a nevíry”. A dodává:

Jedná věc je význam určitých knih a autorů, jiná je jejich renomé, jiná věc je skutečný prodej výtisků a zase jiná je jejich čtenost, jiná věc je přijímání a šíření jejich obsahu a zase jiná jsou kauzální vztahy mezi všemi těmito jevy […] a mezi skutečnostmi, jež lze sledovat ve společenském chování.

Kniha je do jisté míry symbol – ale také je to nástroj. Je to nástroj humanistické domestikace, médium přenosu znalostí, které rozumu vyhovuje lépe než čistě orální přenos typický pro primitivní společnosti. Přitom je ovšem třeba říci, že knihy obsahují i špatné myšlenky. Protokoly sionských mudrců jsou knihou stejně jako trestní zákoník stanovující sankce za podněcování k rasové nenávisti. Z toho důvodu hovořit o “knize” v jednotném čísle, aniž bychom byli konkrétnější, nedává valný smysl: spíše bychom měli otevřeně mluvit o humanistické kultuře knihy ve svých různých inkarnacích a projevech jako o podobě kultury, která nám připadne krásnější a užitečnější a více hodna zachování, tedy pokud lze její zachování jakkoli nařídit. My čtenáři toužíme po zevšeobecnění nebo rozšíření kultury, v níž by knihy hrály ústřední roli – a pokud možno se zvláštním důrazem na naše oblíbené autory. Jenže není jasné, zda se svět ubírá právě tímto směrem.

Bráníme knihu, anebo svět knih a jeho estetiku?

V rozhovoru pro New York Times hovoří hudební hvězda Kanye West velmi výmluvně o svém vlastním významu a přirovnává se ke Stevu Jobsovi. Prohlašuje: “Já kultuře rozumím. Jsem v jejím středu.” A má pravdu! Nejedná se však o kulturu vysokou, nýbrž o kulturu populární, kterou je ovšem od té vysoké čím dál těžší odlišit. Kolik čtenářů Balzaka ví, kdo je Kanye West? Ví Kanye West, kdo je Balzac? Pravděpodobně ne, ale pokud na místo Balzaka dosadíme Thomase Pynchona, který se objevil v jedné epizodě Simpsonových a brzy ho zfilmuje Paul Thomas Anderson, odpověď bude možná kladná. V tomto ohledu úvaha Johna Stuarta Milla o nízkých a vysokých rozkoších ztrácí na platnosti. Britský filozof zastával názor, že jedině ten, kdo se seznámil s obojím, může oboje srovnávat a posuzovat; a tak tomu je. Zatímco hráč videoher si myslí, že čtenář Hegela se k smrti nudí, čtenář Hegela si může videohru docela dobře vychutnat. Možná si ji nevychutná, ale může si vybrat.

V současné době se odehrává následující: společenské podmínky vedoucí ke vzniku příkladných čtenářů pomalu mizí – anebo je přinejmenším čím dál těžší je vytvořit. Dynamika vytváření osobního vkusu působí pomalu, prostřednictvím různých forem přenosu a učení. Ze dvou dětí rodiče, který čte, jedno jeho vášeň pro knihy zdědí a druhé ne, zatímco dítě pána, který knihám neholduje, se může stát nadšeným konzumentem literatury. Obecně platí, že domácnosti s knihami produkují další domácnosti s knihami snáze než domácnosti bez knih, ale konkurence, které kniha v tomto století čelí, způsobuje, že případy, kdy si člověk sedne na delší dobu s knihou, jsou čím dál vzácnější. Neměli bychom podceňovat přitažlivost sociálních sítí v obecném smyslu: pokud v nás David Foster Wallace zanechal představu, že knihy činí samotu snesitelnější, jaká je lepší cesta ze samoty než prostě být s druhými lidmi? Opět, je těžké rozhodnout, zda osamělý adolescent získá víc, když se identifikuje s Holdenem Caulfieldem, anebo když bude chatovat s přáteli – tedy pokud západní kulturní a knižní tradici nepřisoudíme nějakou osobitou hodnotu. A to klidně můžeme udělat, můžeme rozhodnout, co je lepší a co horší způsob trávení volného času. Nemůžeme však čekat, že pokud tak učiníme, soused pochopí naše vtipy o Perecovi, když se s ním potkáme na schodech. Ti divní jsme totiž možná my, ne oni. Svět knih, živený a udržovaný knihami samotnými, nezastavitelně ztrácí na síle spolu s tím, jak se společnost čím dál víc demokratizuje a banalizuje. Budou jej nicméně nadále kultivovat významné menšiny, přinejmenším po určitou dobu.

Vytlačují knihu na okraj nové technologie?

Vztah mezi knihou a novými technologiemi se neomezuje na to, že nové technologie knihu jednoduše pohlcují. Ten vztah je mnohem složitější a zahrnuje mnohé výhody pro knihu i pro čtenáře. Je nepochybné, že příchod těchto technologií, podobně jako dříve příchod rádia a televize, oslabuje roli tištěné knihy a jiných tištěných forem komunikace jako formy přenosu znalostí a trávení volného času. Stačí podívat se na filmovou adaptaci jakéhokoli románu z devatenáctého století, abychom si uvědomili, že kniha tehdy zaujímala ve volném čase vzdělaných vrstev takřka monopolní postavení; pokud chtěl člověk tehdy dělat něco smysluplného, neměl zkrátka mnoho věcí na výběr. Co víc, i pro ty, kteří nečetli nebo dávali najevo záměr jednoho dne číst, aniž by jej kdy uskutečnili, představovala kniha běžný kognitivní horizont. Teď je pro běžného občana pouze jednou z mnoha forem přenosu informací a emocí. Proto si svoji ústřední úlohu nemůže udržet, ani kdyby chtěla.

Ne všechno jsou ale špatné zprávy – tedy pokud jde o produkci, distribuci a spotřebu knih. Hledat je, nacházet je a číst je je nyní snazší než kdy dříve. To se netýká pouze nových knih elektronických, nýbrž také knih tradičních, jejichž vzácné výtisky můžeme stopovat prostřednictvím silných portálů, jako je Amazon nebo ve Španělsku Iberlibro, kde lze také narazit na bezkonkurenční ceny (zvláště pokud jsme schopni číst anglicky). Jednodušší je také vyhledávání informací o autorech, výměna názorů nebo čtení kritik a recenzí.

Současně se ale zdá, že proměna čtenářských návyků skutečně dopadá na dva tradiční symboly knižní kultury: knihkupectví a knihovny. Přestože knihovny neztratí svoji roli coby archivy (v tomto ohledu navíc dostaly nový úkol – digitalizaci stávajících fondů), čelí dnes celé řadě problémů, pokud jde o stanovení nových vztahů se zákazníky a vydavateli, kteří jejich fondy obohacují. Pokud se elektronická kniha všeobecně rozšíří, budou knihovny vůbec nadále nutné? Jestliže se pirátské praktiky, které mají značný negativní vliv na digitální prodeje, rozšíří i na kopie stahované z knihoven, budou mít nakladatelé zájem dodávat knihovnám své produkty? Udrží knihovny své rozpočty, jestliže počet jejich uživatelů poklesne? Pokud jde o knihkupectví, zatím se zdá, že si stojí pevně v kramflecích, ale i zde se projevují příznaky zhoršující se situace. Jestliže spotřebitelé mohou kupovat tištěné knihy za nižší cenu přímo od internetových distributorů nebo pomocí internetových služeb samotných knihkupců, a také elektronické knihy si mohou kupovat elektronickými prostředky, kamenná knihkupectví částečně ztratí smysl. Jonathan Burnham, viceprezident HarperCollins, řekl New Yorkeru, že knihkupectví vždy skýtá prvek náhody, umožňuje vydat se na průzkum a dospět k nečekaným objevům, což jsou věci, které by bylo škoda ztratit. Není ale jasné, zdá právě toto je ten nejlepší argument, pokud chceme bránit knihkupectví před internetem: každý, kdo kdy brouzdal Amazonem, ví, že skončí někde úplně jinde, než začal. Je pravda, že knihkupectví, která mají určitou kontinuitu a vlastní kritéria pro výběr knih, si v blízké budoucnosti pravděpodobně zachovají svoji roli i své zákazníky. Na druhou stranu právě tyto obchody jsou na tom nejhůře, pokud jde o nabízení konkurenčních cen.

Nástup nových technologií je do určité míry požehnáním pro zkušené čtenáře. Mohou těžit z výhod, které poskytují digitální platformy, hojnosti informací a cenové konkurence. A totéž, jenom s ještě většími výhodami, lze říct o čtenářích novin a časopisů. Tato skupina však zaujímá centrální pozici v jakémsi kontinuu, kde na jednom konci můžeme umístit čtenáře, kteří se nedokázali seznámit s novými technologiemi a jejichž čtenářské návyky zůstávají beze změny (ve Španělsku to znamená sektor sahající od čtenářů konzervativního deníku ABC až po předplatitele knižního klubu Círculo de Lectores), a na opačný konec dosadit mládež žijící v kulturním kontextu vytvořeném “novými” technologiemi, které byly součástí jejich života už od začátku. Budoucnost knihy bude do značné míry záviset na vztahu, který si tato skupina s digitálními a tištěnými knihami vytvoří. A to do značné míry ovlivní i podobu, jakou knihy získají.

Budeme nadále mluvit o knize jako takové, anebo se kniha stane knihou s různými předponami a přívlastky?

Žádná debata o budoucnosti knihy se nemůže vyhnout otázce formy, kterou kniha získá: to znamená, co se stane s knihou na papíře, jaký formát bude výsledkem technologického vývoje, do jaké míry tradiční čtenáři knihu budoucnosti nadále rozpoznají coby knihu. James Warner publikoval v čtvrtletníku McSweeney‘s sarkastický článek, v němž popsal, jak asi bude kniha vypadat v roce 2020:

“Knihy” budoucnosti budou plné soundtracků, hudebních leitmotivů, 3D grafiky a streamovaného videa. Budou je doprovázet komentáře ze sociálních sítí, online dating a geonetworkingových aplikací, které začnou pípat, jakmile si někdo ve vaší lokalitě koupí stejnou knihu – prostě cokoli, jenom abyste tu knihu nemuseli číst. Autoři si budou dělat vlastní marketing, za distribuci bude zodpovědný čtenář, moudrost davu se postará o redakci a neviditelná ruka trhu si vezme na starost samotné psaní (tedy pokud tam nějaký text vůbec bude). Reakce čtenářů budou buď virální, nebo virvální.

Neurolingvista Horst Müller zase v konverzaci s Die Zeit spekuloval, že kniha budoucnosti bude vybavena senzory, kamerou a aplikacemi napojenými na internet, aby mohla cestovatele informovat o všech významných památkách v jeho blízkosti. Říká, že dokonce budeme knihami mluvit. Možná nemusíme zacházet do krajností, ale stejně jako filmový průmysl před pár lety dospěl k závěru, že buď bude budoucnost 3D, anebo filmový průmysl zanikne, nakladatelé by mohli být puzeni k přesvědčení, že kniha bude muset využít všech možností digitální techniky, aby přitáhla mladé publikum. Anebo zkrátka chtějí raději dělat aspoň něco, než aby nedělali vůbec nic.

Jsou ale všechny tyto artefakty stále ještě knihou, jak tomu slovu dnes rozumíme? Pravděpodobně ano, totiž pokud plní staré funkce knihy nebo je dokonce vylepšují. Opět, nemá velký smysl hovořit o knihách, aniž bychom provedli další upřesnění, protože turistický průvodce má jiný účel než sbírka poezie, učebnice makroekonomie nebo přehled německé gramatiky. V některých případech dávají technologické blbůstky větší smysl než v jiných. Pokud jde o rozdíl mezi tištěnou a elektronickou knihou, už jsme zmínili, že v případě čtenáře, který je zvyklý na to první, hrají smyslové aspekty významnou roli: její vůně, pocit při dotyku, její vlastnosti coby fetiše. Roli zde hrají i jiné aspekty knihy jako předmětu, které se vztahují k jejímu používání: sem patří její rozsah, její fyzická velikost, snadnost, s níž lze přelétat z jedné stránky na druhou, podtrhávat si a vypisovat poznámky. Těžko ale říci, zda na těchto vlastnostech tolik lpíme ze zvyku, anebo protože mají nějakou vnitřní hodnotu. Proto je také obtížné posoudit, zda elektronická kniha skutečně znamená méně než kniha tištěná, a pokud ano, proč.

Theodor Adorno, nesmlouvavý, jak to dokázal jen on sám, naříkal nad příchodem paperbacku, protože prý bude mít na obsah knih a jejich status negativní vliv. Obával se, že symbolická devalvace bude mít za následek smazání rozdílu mezi masovou kulturou a vyšším hájemstvím vědění. Z tohoto úhlu by digitalizace znamenala další posílení technologické reprodukovatelnosti umění s odkazem na slavný esej Waltera Benjamina o tom, jak v moderní době stará díla ztrácejí svoji “auru”. Je zajímavé, že tištěná kniha by se v budoucnosti zamořené elektronickými knihami mohla stát nositelem snahy o zachování této aury, podobně jako návrat vinylových desek uspokojuje nostalgické pocity hudebních staromilců. Někteří lidé také pořád ještě posílají pohlednice! Měli bychom tak v rukou předmět považovaný všeobecně za hodnotný, bez ohledu na svoji praktickou funkci, hodnotný spíše z estetických důvodů než z důvodů kognitivních. Na tuto možnost poukazoval Michael Agresta na stránkách časopisu Slate: “S tím, jak tištěná kniha ztratí svoji tradiční hodnotu coby efektivní nosič textu, jiné hodnoty zase získá – od své role v dějinách literatury přes neopakovatelné možnosti v oblasti designu až po potenciál v oblasti fyzické krásy.” Tato aura však bude přístupná pouze těm, kteří budou schopni a ochotni za ni zaplatit; pro všechny ostatní zde bude kniha digitální. To je ovšem stále velmi vzdálená perspektiva, protože svět je dosud plný tištěných knih, a ty nezmizí ze dne na den.

Kromě všech těchto otázek zde máme i dilemata, která musí řešit knižní průmysl. Pro jaký druh knih by se měl rozhodnout a na čem by měl založit svoji budoucnost? Jaké marže bude možné zachovat? Jak se poučit z vlivu digitalizace na jiná odvětví, jako je hudba nebo film? I zde vládne nejistota. Vysoký představitel Amazonu Russell Grandinetti řekl New Yorkeru, že skutečná konkurence už neexistuje mezi tištěnými a digitálními knihami, nýbrž mezi knihami obecně a jinými aktivitami, jako je sledování televize, surfování po síti nebo videohry, které všechny bojují o volný čas veřejnosti. Jeho diagnóza je podle všeho správná: očekávání, že prostá kulturní a symbolická hodnota umožní knihám přežít, je dost možná projevem voluntarismu, který k ničemu nevede. A to se zde vůbec nezmiňujeme o kultuře bezplatného stahování, která je ve Španělsku obzvlášť silná a která všechno dále komplikuje.

Nemožnost závěru

Zdá se, že kniha nemá jednu jednoznačnou budoucnost, nýbrž spíše celou řadu možných budoucností, přičemž nelze vyloučit, že její vývoj bude nakonec kombinací různých možností, jež stávající situace skýtá. Některé aspekty lze předpovědět se značnou jistotou: elektronické knihy si budou získávat čím dál víc čtenářů, akademické a odborné knihy budou takřka výhradně elektronické a bude trvat dlouho, než tištěné knihy úplně vymizí – a možná se tak ani nestane. Mnohem víc aspektů však stále ještě předpovědět nelze. A chování mladších generací, které se s novými technologiemi již spřátelily, zůstává nadále tajemstvím.

Máme-li být upřímní, možnost přežití knihy v kontextu, jemuž čím dál víc dominují technologie, v sobě již sama o sobě obsahuje prvek jisté nepatřičnosti. Pokud však tuto skutečnost důkladně zvážíme, zjistíme, že hodně vypovídá o tom, jak je kniha důležitá. A také – pokud chcete – o tom, jak silná je její podmanivost. Literární a kulturní svět, který se kolem nich točí, si dál zachovává své půvaby, a vždycky se najdou lidé fascinovaní Nabokovem a literárními kavárnami. Možná je škoda, že se tyto menšiny nestaly většinami, jenže osvícenský sen o kultivaci společnosti postupuje skoro neznatelným tempem. A sama pluralita liberální společnosti v sobě zahrnuji i pluralitu fascinací – od existencialistů až po filatelisty přes turisty a domácí kutily. Lze říci, že kniha bude ve velmi rozsáhlé nabídce nejrůznějších činností vždy zaujímat určité místo, ať už jako pomocný nástroj nebo cíl sám o sobě a ať už v tradiční nebo v elektronické podobě.

Na druhou stranu se zdá, že kniha ztratí ve veřejných debatách něco ze svého prominentního postavení, pozici, kterou ostatně nikdy neměla zaručenou. Jsou knihy, které charakterizovaly určitou epochu, protože myšlenky, které obsahují, podnítily veřejnou debatu, ať už přímo nebo nepřímo: Fukuyamův Konec dějin, Huntingtonův Střet civilizací, Pinkerova Tabula rasa. Kniha nadále nabízí nejlepší formát pro pečlivé rozvíjení argumentů a také pro jejich recepci ze strany čtenářů. To je však jen další oblast obydlená menšinami, které takové knihy produkují a čtou: následný úkol spočívající v šíření těchto tezí už přísluší masmédiím. Lze předpovědět, že knihy budou čím dál víc jen jedním komunikačním prostředkem ve společnosti vyznačující se nesmírnou hojností komunikačních prostředků, forem a praktik.

O budoucnosti nedokážeme říct nic přesnějšího, aniž bychom se uchylovali fantazii nebo dogmatismu. Zamyslíme-li se nad budoucností knih, vyvoláme ve vlastní mysli konflikt, v němž proti sobě bojují dvě síly: sklon k pesimismu a útěcha optimismem. Je možné, že jsme na cestě k nějaké jiné společnosti, která bude mít vlastní normy, ani lepší, ani horší, než jsou ty, které máme dnes, a že knihy budou v této společnosti hrát okrajovou nebo dokonce zcela nulovou roli. Přitom je ale možné, dokonce pravděpodobné, že tato společnost budoucnosti se od té naší bude lišit mnohem méně, než si obvykle představujeme; a že kniha, ať už budou její technologické základy jakékoli, si zachová určitou roli a určitý význam. Nevíme – ani nemůžeme. Budoucnost knihy leží kdesi v budoucnosti.