Abstracts for Host 9/2006

Nìmèina je pro mì dodnes tajemným jazykem z dìtství… Rozhovor s Radkem Fridrichem

Tomu, kdo vidìl dokument Bøetislava Rychlíka o Severních Èechách nazvaný Kamenolom bo¾í, jistì v pamìti utkvìla postava básníka, který objí¾dí polorozpadlé nìmecké høbitovy a zaznamenává nápisy na náhrobcích. Radek Fridrich v¹ak není nìjakou bizarní postavièkou, patøí k nejtalentovanìj¹ím tvùrcùm mlad¹í básnické generace a kromì psaní ver¹ù rovnì¾ pøedná¹í literaturu na univerzitì v Ústí nad Labem. Jeho dvojdomost je v¹ak nejen literární. Po otci pochází z rodiny sudetských Nìmcù a hledání identity ve støetu èeského a nìmeckého je èastým námìtem jeho básní.

Jiøí Trávníèek
Lyrik na poli epickém aneb Hloubka bez povrchu (Pavel Kolmaèka: Stopy za obzor)

“[…] S jedním polským bohemistou jsem se bavil o souèasné èeské próze a pøi té pøíle¾itosti jsem se ho zeptal, co mu pøipadá jako její nejpodstatnìj¹í rys. To, jak moc se tady spoléhá na osobní výpovìdi – pravil. Pøevaha zpovìdní autobiografiènosti. Nìco na tom je. Kde u v¹ech v¹udy èe¹tí prozaikové, mladí a mlad¹í, stále berou pøesvìdèení, ¾e jsou to zrovna jejich ¾ivoty a rùzné autobiografické pocity, èím by nás mìli ob¹»astòovat? […] Týká se to ostatnì i Kolmaèkova románu, jakkoli se autor sna¾il pøed zpovìdním poku¹ením ich-formy utéct do er-formy. Marnì, výsledek je bohu¾el tý¾. Navíc Kolmaèkùv román obsahuje i dal¹í neduh souèasné produkce; tím je estetizace banality, tedy fakt, ¾e kdy¾ u¾ není co øíct, je tøeba to øíct co nejvíce ,umìlecky’. Snad by se dalo mluvit je¹tì o jednom neduhu, který zasahuje Kolmaèkùv román (a s ním i velký díl souèasné produkce), a sice o nedostatku øemesla. Jako by to, ¾e pí¹í ,umìlecky’, automaticky dávalo autorùm pøesvìdèení, ¾e se delegovali do tìch nejvy¹¹ích pater prózy; a zde se takové vìci jako fabulace, vyprávìní pøíbìhu, výstavba postavy ji¾ pøece neøe¹í. […]”

Klientela antikvariátu je nìco zcela jiného ne¾ ta v knihkupectvích… Rozhovor s Petrem Boudou

Antikvariáty pøedstavují v rámci kulturní sítì její podstatné uzly. Nìco mezi knihkupectvím a kavárnièkou. Pøed Listopadem to byla i centra oné kulturní “¹edé zóny”, tedy místa, kde se dalo sehnat v¹elicos, co bylo vypuzeno z knihoven na poèátku sedmdesátých let. Jak je tomu dnes? Neztrácí antikvariát tak trochu svou funkci? A jaká je ta nová? Petr Bouda se jeví pøímo nejvhodnìj¹ím èlovìkem pro tyto otázky, nebo» jeho antikvárnická dráha pøedlistopadová je stejnì dlouhá jako ta polistopadová.