Kultura vrací úder

Když byl bývalý slovenský ministr kultury Marek Mad’arič (2006-2010, 2012-2018) v podcastu pro slovenský zpravodajský deník Deník N dotázán, jak hodnotí první rok působení nové šéfky kultury Martiny Šimkovičové, jeho odpověď byla spíše diplomatická. ‘Je to nepříjemné překvapení’, řekl (s odkazem na citát premiéra Roberta Fica, který její působení předtím označil za ‘příjemné překvapení’). Kdybyste se však na nedávné kroky ministerstva kultury zeptali většiny členů slovenské kulturní obce, pravděpodobně byste dostali mnohem ostřejší a méně taktní odpověď.

Vlastně by nikoho nepřekvapilo, kdyby Madařík nasadil ostřejší tón, protože právě kulturní reformy zavedené během jeho dlouhého působení na ministerstvu jsou nyní nejvíce napadány. Během svého působení ve funkci se podílel na založení Rady pro umění a Audiovizuálního fondu, kulturních fondů, které významně přispěly k rozvoji nezávislé kultury na Slovensku. Konsolidoval také klíčové instituce etablované kultury, zvýšil prestiž veřejnoprávní televize a rozhlasu a vybudoval důvěru veřejnosti. Do roka po příchodu Šimkovičové však bylo toto vše minulostí. Jak se to stalo?

Od hlásné trouby dezinformací ke kulturnímu carovi

Šimkovičová, nominantka nacionalistické strany SNS (Slovenská národní strana), vyvolala mezi slovenskou kulturní veřejností obavy hned po svém jmenování ministryní kultury. Do funkce ji vybral premiér Robert Fico po svém návratu k moci v září 2023 v čele koalice se sociálnědemokratickou stranou Hlas a SNS, která se jen těsně dostala do parlamentu (pětiprocentní kvórum bylo překročeno jen o 0,6 %).

Profesně měla Šimkovičová ke kultuře vztah pouze jako moderátorka v soukromé televizi, s řízením nezávislých či státních kulturních organizací neměla žádné zkušenosti.

Šimkovičová potvrdila své krajně pravicové nacionalistické kvality hned ve svém prvním veřejném vystoupení ve funkci ministryně kultury, když prohlásila, že “kultura má být slovenská a žádná jiná”. Poté zrušila dotační program na podporu boje proti dezinformacím.

.

Pobouření vyvolala také rozhovor, v němž prohlásila, že “bílá rasa vymírá kvůli LGBTQ”, a pohrozila, že lidem z queer komunity zabrání získat státní podporu. ‘LGBTQ+ nevládní organizace nedostanou ze státního rozpočtu ani cent,’ řekla. V listopadu 2024 tento slib splnila: zveřejněné výsledky dotačního programu ministerstva kultury pro znevýhodněné skupiny ukazují, že ministerstvo projekty LGBTQIA+ organizací zcela vyloučilo. Žádný z jejich projektů ani dlouhodobě pořádaných akcí – například festival Drama Queer, Duhový Pride nebo Filmový festival jinakosti – nedostal dotaci, přestože od odborné komise, která projekty posuzovala, obdržel dostatečný počet bodů.

Vedle Šimkovičové se na ministerstvu objevil i generální ředitel služby ministerstva Lukáš Machala (rovněž nominant SNS), který je znám svými antisemitskými výroky a příklonem ke konspiračním teoriím (veřejný posměch si vysloužil tvrzením, že Země je placatá). Machala se stal faktickým šéfem ministerstva kultury a je motorem většiny jeho strategických rozhodnutí.

Instituce jako ideologický nástroj

Přestože pozorovatelé často označují jednání ministerstva kultury za nesystémové, je v jeho chování patrná určitá logika. Prvním cílem ministerstva byly kulturní instituce, zejména fondy, které rozdělují finanční prostředky na kulturní produkci. V průběhu roku 2024 přijala Národní rada Slovenské republiky nové zákony o Radě pro umění a o Audiovizuálním fondu, které oba připravilo Ministerstvo kultury. Tyto zákony upravují činnost fondů tak, že rozhodující pravomoc ve věci poskytnutí či neposkytnutí finanční podpory jednotlivým žadatelům či projektům mají nyní rady fondů.

Oba zákony také stanoví, že žádná podpora nemůže být poskytnuta bez souhlasu členů rad, které volí ministr kultury. Stručně řečeno: nezávislé fondy, v nichž dříve o přidělování dotací rozhodovaly odborné komise, se mění v nástroj, jehož prostřednictvím se prosazuje “ideologická kompatibilita”, tj. zajištění souladu projektů s pravicovými a konzervativními názory vlády. V době psaní tohoto článku rada umělecké rady odstraňuje odborníky z komisí, čímž je znefunkční, a přerozdělování finančních prostředků na kulturní projekty je ohroženo.

V červenci se do palebné linie dostala veřejnoprávní televize a rozhlas. I zde se ministerstvo zmocnilo kontroly pomocí právního triku, když změnilo název instituce z RTVS (Rozhlas a televize Slovenska) na STVR (Slovenská televize a rozhlas). Tím se de facto stala novou institucí, což znamenalo, že její ředitel se automaticky stal nadbytečným (dodnes nebyl nahrazen; slovenská televize funguje v krizovém režimu již více než půl roku).

Zatímco v minulosti byli členové Rady STVR nominováni profesními organizacemi, nový zákon o STVR umožňuje ministerstvu kultury jmenovat tři členy rady přímo. Vzhledem k tomu, že počet členů rady byl nyní snížen z devíti na sedm, kontroluje vláda téměř 50 % jejího složení. To vyvolává obavy z nepřiměřeného politického vlivu na rozhodování rady a ztráty její nezávislosti. Nový zákon rovněž zřizuje externí etickou komisi, v níž mají být zástupci nacionalistické organizace Matica slovenská, církví a místních samospráv. Neprofesionální charakter této komise, jejíž jediný člen má mediální vzdělání, vyvolává obavy z ideologické kontroly a cenzury.

To se již projevilo v podobě vysílaných pořadů. Hlavní politický diskusní pořad v zemi O 5 minut 12 (Za 5 minut 12) vyměnil tři moderátory poté, co je vládní politici označili za nevhodné. Dále to byl případ novinářky Barbory Šišolákové, která opustila STVR poté, co se vedení stanice snažilo ovlivnit obsah kritické reportáže, kterou připravila o ministru životního prostředí Tomáši Tarabovi pro Správy, vlajkovou loď zpravodajství stanice. Autor tohoto článku, který pracoval v produkčním týmu obsahu diskusního pořadu o aktuálním dění, tyto změny ve vedení také zažil: pořad byl přejmenován na cestovatelský, což ho vedlo k ukončení spolupráce se STVR.

Ředitel? Propuštěn!”

Tyto radikální změny ve fungování institucí proběhly nejen na legislativní a strukturální úrovni, ale byly doprovázeny také čistkami “nevhodných” pracovníků, zejména v čele stěžejních kulturních institucí. Již v lednu 2024 byl ministerstvem kultury donucen rezignovat ředitel bratislavské galerie umění Jen Kratochvíl (celá instituce byla následně převedena pod správu Slovenské národní galerie, ale bylo jí odebráno financování, čímž fakticky zanikla). V březnu byla odvolána Zuzana Liptáková z funkce ředitelky BIBIANY, mezinárodního domu umění pro děti, a Katarína Krištofová z funkce ředitelky Slovenské národní knihovny.

V srpnu a září následovaly větší, emblematičtější instituce. Ze svých funkcí byli postupně odvoláni ředitel Slovenského národního divadla Matej Drlička, ředitelka Slovenské národní galerie Alexandra Kusá a ředitel Slovenského národního muzea Branislav Pánis. Všechna tato odvolání proběhla bez transparentního zdůvodnění a byla často doprovázena neprofesionálním a ponižujícím přístupem ze strany ministerstva (úředník v doprovodu ochranky doručil Drličkovi výpověď brzy ráno domů, když byl ještě v pyžamu). Na místa odvolaných ředitelů pak byli bez transparentního výběrového řízení jmenováni lidé bez potřebné kvalifikace a bez podpory zaměstnanců institucí a kulturní obce.

Špatná taktika

Personální změny byly doprovázeny četnými slovními útoky, šikanou a zastrašováním kulturních pracovníků ze strany ministerstva kultury. Tyto praktiky se odehrávají i uvnitř samotného ministerstva, kde, jak píše Jana Močková pro Deník N, panuje “permanentní strach, paralýza, vyhrožování, chaos, impulzivní rozhodnutí, žádné argumenty”. Šimkovičová a Machala si osvojili nepřijatelný způsob komunikace, který je založen na vyhrožování, urážkách, útocích a zastrašování. Zaměstnanci jsou šikanováni za zastávání “nesprávných” politických názorů, jsou nuceni nechávat si otevřené dveře kanceláří a je jim dokonce vyhrožováno nasazením SIS (slovenská zpravodajská služba), která je bude sledovat.

Na zhoršující se pracovní podmínky a cílené propouštění na ministerstvu kultury upozornili také odboráři. V dopise Machalovi označují snižování počtu pracovních míst za účelové. Zmiňují také šikanu na pracovišti a porušování zásad státní služby. Podle výpovědí zaměstnanců přišla o práci již téměř polovina úředníků ministerstva.

Vedení ministerstva se také dopouští rozsáhlých útoků na členy širší kulturní komunity a na projekty, které se snaží v očích veřejnosti vykreslit jako zkorumpované, bezcenné a nehodné podpory. Vulgárním urážkám ze strany Šimkovičové byli vystaveni queer umělec Andrej Dúbravský, jehož díla visela ve vestibulu budovy Slovenského rozhlasu, a známá tanečnice Soňa Ferienčíková (partnerka lídra politické opozice v zemi). V některých případech měly tyto útoky dokonce právní charakter: v září podala Šimkovičová trestní oznámení na spisovatele Michala Hvoreckého, kterého obvinila z pomluvy za to, že ji v říjnovém názorovém článku v Deníku N označil za fašistku , zatímco výtvarnice Ilona Németh byla předvolána k výslechu na policii kvůli své účasti na vytvoření petice vyzývající k odvolání Šimkovičové.

Stávky solidarity

Představitelé kultury samozřejmě tváří v tvář těmto barbarským opatřením nemlčeli. V únoru vznikla občanská platforma Otevřená kultura! se záměrem sjednotit kulturní obec na Slovensku a prosadit profesionální řízení resortu kultury, lepší pracovní podmínky a vytvoření moderní kulturní politiky. Jedná se o celostátní iniciativu, která v době psaní tohoto textu sdružuje téměř 400 institucí a téměř 2 000 umělců po celém Slovensku. Iniciativa přímo navazuje na “Otevřenou výzvu za odstoupení ministryně kultury Martiny Šimkovičové”, petici zveřejněnou 17. ledna 2024 a uzavřenou 26. ledna 2024, kterou podepsalo více než 180 000 lidí (další podobná petice, tentokrát organizovaná občanskou společností, nasbírala v srpnu tohoto roku téměř 200 000 podpisů).

Organizace Open Culture! uspořádala v tomto roce řadu veřejných protestních akcí, kterých se zúčastnily tisíce lidí. Na největší z nich, v srpnu 2024, se v Bratislavě sešlo téměř 10 000 lidí – to svědčí o tom, že protesty za svobodnou a nezávislou kulturu zajímají nejen odbornou kulturní veřejnost, ale i širokou veřejnost.

Iniciativa také přichází s různými inovativními formami protestu – v létě například zorganizovala takzvané Slovenské kulturní povstání (odkaz na Slovenské národní povstání, v němž Slovensko bojovalo proti fašismu za druhé světové války), štafetový protest, při němž se dvojice lidí z kulturní scény postavily před ministerstvo kultury s protestním transparentem a střídaly se v hodinových intervalech po dobu deseti dnů bez přestávky.

Největší protestní akcí, kterou Otevřená kultura! zorganizovala, však bylo vyhlášení kulturní stávky v září. Iniciativa má v současné době tři základní požadavky: 1) zastavení všech účelových a destruktivních změn na ministerstvu kultury a jeho profesionální a kompetentní řízení; 2) zastavení “ideologické cenzury s ekonomickou ” (tj. politicky motivovaných rozhodnutí o financování) v kulturním sektoru; 3) okamžitou finanční stabilizaci sektoru s důrazem na zlepšení platů pracovníků a jejich sociálního zabezpečení.

Ve svém prvním veřejném vystoupení představitelé hnutí nastínili, že počáteční fáze kulturní stávky spočívá v uvedení kulturního sektoru do všeobecné pohotovosti, v níž bude práce pokračovat bez přerušení. Pokud se však zaměstnanci dané organizace budou domnívat, že jejich ekonomická, sociální a kulturní práva jsou porušována v takové míře, že existují legitimní důvody pro zahájení plné stávky, bude kulturní stávkový výbor vybízet zaměstnance dané instituce k akci. Zbytek kulturní obce zahájí solidární stávku, která se projeví různými gesty podpory a shromažďováním finančních prostředků pro zaměstnance, kteří se účastní plné stávky. Za pouhý měsíc od vyhlášení kulturní stávky se k hnutí připojilo téměř 4 000 lidí pracujících ve více než 400 státem financovaných a nezávislých organizacích po celé zemi.

Je třeba také poznamenat, že iniciativa Otevřete kulturu! se nezaměřuje pouze na protestní akce, ale poskytuje také právní pomoc, odborné konzultace a především monitoruje a zveřejňuje všechny nekompetentní kroky ministerstva kultury. V říjnu také zveřejnila rozsáhlou 80stránkovou zprávu o selháních ministerstva, která velmi podrobně mapuje události uplynulého roku.

V hledání optimismu

Při psaní o situaci, v níž se nachází kultura na Slovensku, není možné – a tento článek je toho důkazem – vyhnout se určitému, možná zdlouhavému výčtu všech přehmatů současné vlády. Autoritářských a nedemokratických opatření ze strany ministerstva kultury (ale i mnoha dalších vládních představitelů, zejména nacionalistické strany SNS) je tolik, že teprve když se sečtou dohromady, je zřejmá děsivá a často absurdní povaha toho, co kulturní scéna na Slovensku zažívá. Každý den se objevují zprávy o tom, že někdo z kulturního sektoru přišel o práci, že někoho zažalovali, že někomu byla odepřena státní podpora, že byl brutálně napaden umělec.

Atmosféra v kulturní sféře je, eufemisticky řečeno, napjatá. Lidé se začínají bát nejen o svou práci, ale také o svou bezpečnost – což není překvapivé, vzhledem k tomu, že žijeme v zemi, kde byli v posledních letech zavražděni dva lidé z komunity LGBTQIA+ a kde byl zavražděn novinář a jeho snoubenka. Sám vidím, jak se v lidech začínají formovat základy autocenzury, debaty o tom, zda je vůbec legitimní žádat o podporu kulturní produkce od státu, který se ke svým občanům chová tímto způsobem. Převládá názor, že toto je bohužel jen začátek a kroky vlády v kulturní oblasti budou jen agresivnější.

V této pochmurné náladě však vystupují na povrch i pozitivní stránky celé situace. Tím nejvýraznějším je vznik zmíněné iniciativy Open Culture!, která představuje solidaritu mezi umělci a institucemi napříč generacemi, regiony a různými druhy umění. Solidarita se však neomezuje pouze na tuto iniciativu, ale je patrná i na nižší, mezilidské úrovni mezi jednotlivými umělci, novináři, médii a institucemi. Budování této solidární sítě je sice obtížné a často zdlouhavé, ale je předpokladem pro budování silnější občanské společnosti, která bude jednou, až autoritářský režim současné vlády pomine, dobrým stavebním kamenem pro vytvoření demokratičtější a otevřenější společnosti. Pro slovenskou kulturní sféru je nezbytné udržet si tuto naději.

Translated by

Co-funded by the European Union